Vedoucí katedry estetiky 1763/4 - 2013/4, pro zvětšení najeďte kurzorem.

Estetika se na Univerzitě Karlově vyučuje již 250 let. Jejím prvním profesorem byl císařovnou Marií Terezií jmenován Carl Heinrich Seibt v roce 1763. Zavedení výuky estetiky - na univerzitách rakouské monarchie nového oboru - bylo součástí úsilí vídeňského dvora reformovat studium na filozofických fakultách po vzoru vyspělejších, v duchu osvícenských idejí rozvíjených německých univerzit. Císař Josef II. následně učinil z estetiky povinný předmět pro všechny studenty třetího ročníku filozofické fakulty. Seibtovým nástupcem jmenoval Augusta Gottlieba Meißnera. Tento ve své době proslulý spisovatel, pocházející ze Saska, se stal prvním protestantem na pražské univerzitě od třicetileté války. Po Meißnerově odchodu v roce 1804 se držiteli stolice estetiky postupně stali čeští a moravští rodáci Joseph Georg Meinert, Johann Heinrich Dambeck, Anton Müller a Michael Franz von Canaval. Canavalovou profesurou estetiky, latinské a řecké filologie a klasické literatury končí rané dějiny pražské univerzitní estetiky vymezené léty 1763 a 1848. Po revolučních událostech roku 1848 vstoupila v Rakousku v platnost univerzitní reforma hraběte Lea Thuna-Hohensteina, která povýšila filozofické fakulty z propedeutických učilišť, připravujících posluchače ke studiu na tzv. vyšších fakultách, teologii, právech a medicíně, na plnohodnotné fakulty. Toto rozhodnutí dovolilo z předmětů, vyučovaných na filozofických fakultách, učinit obory s nejvyššími badatelskými aspiracemi. Pro estetiku tato změna přinesla dočasné institucionální oslabení (zánik trvalého ordinariátu), vyvážila ho však výrazným nárůstem speciálních přednáškových cyklů o různých tématech estetiky. Tyto přednášky již navíc nevypisoval jediný vyučující, jak tomu bylo dříve, nýbrž četní pedagogové, přednášející nejen německy (např. Wilhelm Volkmann a Robert Zimmermann), ale i česky (Josef Dastich a Josef Durdík). Po rozdělení pražské univerzity na českou a německou v roce 1882 zůstala výuka estetiky zachována na obou univerzitách, její podoba se však lišila. Estetika na německé univerzitě postrádala ordinariát a rozvíjela se přednostně psychologicky (Christian Ehrenfels), naproti tomu na české univerzitě vznikl ordinariát estetiky a ovládl ji herbartovský formalismus. Držitelem stolice estetiky se stal Otokar Hostinský. Tradice profesur estetiky pokračovala bez vážnějších přeryvů i v pozdějších letech (Otakar Zich) a byla zachována i v nově vzniklé Československé republice. Nejvýznamnější postavou pražské univerzitní estetiky v československém období byl zakladatel českého estetického strukturalismu Jan Mukařovský. Po komunistickém převratu roku 1948 se na katedře estetiky s výjimkou krátké epizody šedesátých let pěstovala marxisticko-leninská estetika prosazovaná vládnoucí politickou mocí. Navzdory nepříznivým politickým okolnostem připravili tehdejší profesoři – Mirko Novák, Antonín Sychra, Jaroslav Volek a Miloš Jůzl – podnětné studie z dějin estetiky a experimentální estetiky. Po pádu komunismu v roce 1989 padl i mocensky nastolený monopol marxisticko-leninské estetiky. Pražská univerzitní estetika navázala pod vedením Vlastimila Zusky a nyní Miloše Ševčíka na soudobé teorie amerických, britských, francouzských a německých estetiků. Podrobněji o 250 letech pražské univerzitní estetiky Tomáš Hlobil: 250 Years of Aesthetics at Prague University: How the History of the Teaching of Aesthetics Has Evaded Historians