Ohmataná kniha a ošoupaná židle aneb chvála rukou a pozadí TGM!

V životě každého kurátora výstavy přijde okamžik, kdy se začnou objevovat nečekané dotazy. Tazatel sice očekává jednoslovnou odpověď, ale místo ní kurátor pokrčí rameny a na týden zmizí do knihovny.

Nedávno se mě produkční naší připravované výstavy obrazů ze sbírek Pražského hradu zeptala: „A který z exemplářů knihy Prášilská papírna chcete půjčit?“ O co jednodušší otázka, o to složitější odpověď.

Národní muzeum, foto: David Tesař

Umělecká dvojice Anna Macková a Josef Váchal vydala knihu popisující tehdy již zaniklou papírnu ve 20 exemplářích, které se od sebe dnes liší především kvalitou tisku a mírou drobných poškození. Z diváckého hlediska by proto bylo vhodným (a pro kurátora snadným a rychlým) řešením vybrat nejlépe dochovanou verzi, vytištěnou asi v polovině celkového počtu exemplářů. Jenže tak jednoduché to být nemůže. Výstava se totiž věnuje sbírce umění, která na Hradě vznikla z podnětu prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka a Prášilskou papírnu si z podnětu své dcery Alice prezident osobně zařadil do knihovny. Na rozdíl od většiny uměleckých děl nakupovaných pro hradní interiéry, měl TGM k této knize doložitelný osobní vztah. Jeho knihovna ale byla tolikrát stěhovaná, že dnes nelze spolehlivě říci, o který exemplář přesně jde. Jak teď zapeklitou situaci vyřešit? Máme zde hned několik možností. Přímo se nabízí vybrat jeden zachovale vypadající exemplář a informaci o prezidentově vlastnictví zatajit. Bohužel, tento způsob řešení se nezdá být zcela legitimním. Z mnoha různých kontextů, ve kterých lze knihu vnímat, by se najednou divákovi jeden zásadní, a dokonce nově objevený, odebral. Lepší možností se proto jeví přítomnost knihy v prezidentově knihovně přiznat, pouze nijak nezdůrazňovat, zda TGM v rukou držel PRÁVĚ TENHLE exemplář. Konečně, vždyť ani okem ani žádnou chemicko-technologickou metodou dnes v tomto případě již nikdo nepozná, zda knihu skutečně prezident sám držíval v rukou.

Prášilská papírna

A je to pro diváky tak důležité?

Zkusme nahlédnout zpět do historie sběratelství. S osobními memorabilii, tedy předměty, které patřily slavným osobnostem, se setkáváme ve světských šlechtických sbírkách již od doby renesance. V Čechách například Rudolf II. vlastnil dýku, kterou byl zavražděn Julius Caesar nebo „kord“ Jana Žižky, o jejichž skutečném původu by se dalo dnes s úspěchem pochybovat. Postupně však předměty slavných získávaly ve sbírkách čím dál tím významnější místo. S příchodem osvícenství se ovšem důraz začal klást nejen na objekt samotný, ale i na jeho provenienci. Souvislost se známou osobností již nebyla zaručována pouze důvěryhodností majitele sbírky, ale součástí předmětu byl i jeho příběh. Pro příklad opět nemusíme chodit daleko, stačí nahlédnout do sbírky kancléře Metternicha, umístěné dnes na zámku Kynžvart. Najdeme zde například modlitební knížku Marie Antoinetty, kterou dostala od své matky, a modlila se z ní ve vězení během čekání na popravu. Následnou cestu knížky až do Čech lze dnes dobře popsat.

Národní muzeum, foto: David Tesař

Zpět ale k TGM. Když už je kurátor v koncích, nejlépe pro něj je zajít se podívat, jak to řeší kolegové. V mém případě stačilo si prohlédnout výstavu „Fenomén Masaryk“ v Národním muzeu. S napětím jsem vstoupila do výstavního sálu, prošla kolem prvních panelů a ejhle, byla tam! Židle, na které kdysi seděl Masaryk! Zcela obyčejná, ničím zajímavá tmavá židle z ohýbaného dřeva, kterých jsou zachované desítky. Červ pochybnosti však stále hlodal. Jak poznám, že je to opravdu tato židle? Pohled na inventární číslo a popis příběhu, jak byl na židli prezident portrétován pro medaili Josefa Šejnosta, zní přesvědčivě.

Národní muzeum, foto: David Tesař

Zbývala poslední otázka, opravdu diváci váží mnohdy dalekou cestu na výstavu, aby viděli obyčejnou židli? Naznačovaly to již recenze výstavy: „to na co jsem se těšil nejvíc (a asi nejenom já), byly nejrůznější vzácné artefakty z Masarykova života. Od židle, na které seděl během portrétování, cestovního pasu, přes osobní maličkosti (…) po posmrtnou masku“.[1] Návštěvníky muzeí skutečně nepřestávají fascinovat z hlediska dějin umění ničím výjimečné předměty, jejichž hlavní hodnota spočívá v tom, že se jich dotýkal někdo významný. Příčin existuje bezpochyby řada. Od snahy proniknout do každodenního světa osobnosti a porovnat s ním vlastní obyčejný život až po zážitek z asociací, které tyto předměty v divákově představivosti vyvolávají. Zajímavý je navíc pohled psychologů. Příčinu mimo jiné nachází v tzv. magickém myšlení, překvapivě rozšířeném i v současném světě, kde se většina z nás tváří, že důvěřuje pouze vědeckým poznatkům. Definice magického myšlení pracuje s tzv. zákonem nákazy, který dobře odráží charakter tohoto typu myšlení. Ve zkratce říká, že určité nehmotné kvality člověka se mohou již jen pouhým dotekem otisknout do objektu, s nímž přišel do kontaktu. Tyto získané kvality si objekt zachovává, i když již přímý kontakt pominul. Souvislost zákona nákazy s memorabilii slavných osobností doložila nedávná studie vědců z Yale, ze které vyplynulo, že lidé jsou za předměty z každodenního světa slavných ochotni zaplatit tím vyšší částku, čím více danou věc člověk používal.[2] Jedinou výjimku tvořily nákladné předměty typu hodinek či šperků, kde zřejmě racionalita tváří v tvář ceně převážila nad magickým myšlením a víra v jejich předchozí vlastnictví nějakou „celebritou“ cenu již tolik nezvýšila.

Národní muzeum, foto: David Tesař

V našem případě to znamená, že divák při pohledu na Masarykovu židli či knihu v hloubi duše věří, že alespoň špetka prezidentových výjimečných kvalit se sezením a dotýkáním vtiskla do objektu a následně může pozorovatele třeba i jen očním kontaktem pozitivně ovlivnit. Pohled na obyčejnou židli či ohmatanou knihu se proto najednou stává magickým rituálem, kdy se vnímatel aspoň na chvíli může přiblížit morálně či charakterem nedostižné ikoně. Typickým rysem magického myšlení je, že přestože lidé jsou si vědomi jeho iracionality, logickými argumenty (jiným typem myšlení) jej dotyčnému nelze ve chvíli, kdy věří, vyvrátit. Jak to tedy s „mou“ knihou Váchala a Mackové dopadne? Najednou se otázka přesunula do jiné roviny. Opravdu bych chtěla diváka připravit o sen či naději, že se přiblížil klíčové osobnosti českých dějin? Vědecká a magická rovina se najednou prolíná. Své tvrzení, že Masaryk držel v ruce TENTO exemplář, musím podložit racionálním argumentem. A zrovna u bojovníka za „pravdu“, jakým byl TGM, by drobná lež vyzněla téměř jako výstavní podvod roku 2018. Co teď? Kurátorku naštěstí zachránil archiv. Exempláře knihy autoři očíslovali. A Masarykův výtisk jsem skoro našla. Tak abych to nezakřikla.

Výstava Fenomén Masaryk je v Národním muzeu přístupná do 31. 1. 2018.
Námět: Michal Lukeš, Hlavní autor: Michal Stehlík, Autorský tým: Karolína Heroldová, Marek Junek, Martin Sekera, Pavel Muchka, Milena Běličová. Foto: Národní muzeum – David Tesař https://www.facebook.com/davidtesarcom
http://www.nm.cz/Historicke-muzeum/Vystavy-HM/Fenomen-Masaryk.html

[1]http://www.historieblog.cz/2017/09/recenze-fenomen-masaryk/

[2]https://www.smithsonianmag.com/science-nature/science-explores-our-magical-belief-power-celebrity-180949852/?no-ist

Rubriky: 2018, Aktuality, Blog | Štítky: , ,