REPORT Z KONFERENCE UNAVENÉ UMĚNÍ

Unavené umění – téma, které si zvolili organizátoři první bienální konference české Společnosti pro estetiku, která se konala v Olomouci ve dnech 15. – 16. března 2018. Konference má založit tradici oborových sjezdů českých a slovenských estetiček a estetiků. Letošní setkání olomoučtí organizátoři zvládli připravit s obdivuhodnou lehkostí a na velmi profesionální úrovni. Na dvoudenní konferenci vystoupily téměř tři desítky českých a slovenských estetiků a estetiček. Zazněly zde také přednášky dvou pozvaných přednášejících, profesora dějin umění místní Univerzity Palackého Ladislava Daniela a Jiřího Lindovského, do roku 2016 vedoucího ateliéru Grafika 1 na AVU v Praze.

 

Co pro účastníky konference znamenala nálepka „unavené umění“ a jak ji vztáhli k podtitulu konference, tedy „kompetencím tvůrčím a kritickým“? Pro brněnskou teoretičku Lenku Lee a její bratislavskou kolegyni Michaelu Paštekovou únavu vzbuzoval přebytek vizuálních reprezentací, se kterými se setkávají nejen současní konzumenti, ale i tvůrci v internetových aplikacích, jako je např. pinterest nebo instagram – média, která u nejmladší umělecké generace v podstatě nahradila jako zdroj inspirace a informací nejen tištěná periodika, ale i jejich webové verze. Odpověď na otázku, jaká rozlišení lze uvnitř této hromady obrazů najít, hledala Pašteková, která vyučuje teorii fotografie na VŠVU v Bratislavě, v díle Lva Manoviche. Upozornila, že pinterestové a instagramové galerie jednotlivých uživatelů postupně zabírají celý vizuální referenční horizont budoucích fotografů. Lee poukázala na zjevnou snadnost replikování umění – konkrétních děl i stylů –, které svádí rychlokvašné postupy k tvorbě Picassů, van Goghů či origami jeřábů v několika snadných krocích publikované na internetu. Sebevědomí samozvaných umělců však rychle naráží, jak ukázala při interpretaci zdánlivě primitivních čmáranic amerického autora Cy Twomblyho. Impulz replikovat totéž – vždyť je to tak snadné! – ostatně při setkání s Twomblym ovládl i Rolanda Barthese, který ovšem brzy zjistil, jak složité je naškrábat čáru, „aby nevypadala úplně pitomě“. Únavu umění glosovala také další slovenská estetička, Eva Pariláková z Nitry, která se publiku svěřila s tím, že si všimla, že k ní současné umění již nepromlouvá, že se jí hluboce nedotýká. Svůj příspěvek věnovala interpretaci filmu Čtverec (2017) Rubena Ostlunda, který se s vyhraněně čtyřúhelníkovou estetikou a ironií zamýšlí nad vztahem umění a společnosti, estetiky a morálky.

Také oba pozvaní přednášející se k tématu unaveného umění vztáhli. Ladislav Daniel ve své přednášce vítal to, co označil jako návrat nejmladší generace vizuálních umělců k citlivosti vůči materiálu a řemeslu (byť některé jeho příklady byly z osmdesátých let) – umění se opět probouzí z únavy návratem ke kráse.

Jiří Lindovský, který na konferenci proslovil svou profesorskou přednášku z roku 2007, se zabýval otázkou učitelnosti umění. Upozornil na neblahost domnělého rozporu mezi řemeslem na jedné straně a volným myšlením a sebe-vyjadřováním bez hranic na straně druhé. Aby se umělec či umělkyně dokázali vyjadřovat, potřebují nejprve ovládnout řemeslo – zajistit ke svému myšlení prostředky a prostor –, což je proces dlouhý, nákladný a nudný. Tradiční umělecké druhy se v tomto ohledu podle Lindovského nijak podstatně neliší od těch nových, jako jsou konceptuální umění, videoart či nová média, také tam jsou řemeslné postupy, které mají studenti nejprve ovládnout. Upozornil však, že zatímco u studentů a studentek v ateliéru grafiky končí většina jejich skic v koši, mají studenti nových médií tendenci posílat své práce rovnou do galerií. „A teď se všichni podepište,“ představila si spoluautorka této glosy situaci výuky „řemeslné stránky“ konceptuálního umění v ateliéru plném zánovních pisoárů.

Nikdo by se tedy nemohl zlobit na náhodného návštěvníka estetického sjezdu, kdyby získal dojem, že být dnes estetikem znamená zastávat konzervativní pozice v diskuzi o podobě a smyslu umění; tedy pozice kladoucí mistrovství v ovládnutí média jako nutný základ umělecké tvorby do protikladu k údajně povrchním „post-mediálním“ procedurám současného „unaveného“ umění. To je nešťastné nikoli proto, že by taková pozice byla nelegitimní, nebo že by ji nepřehlédnutelná část estetiček a estetiků nezastávala (neodvažujeme si ale soudit, jak velká); je to nešťastné, protože na konferenci v podstatě nezazněla žádná oponentura: jako by šlo o něco, co se rozumí samo sebou. Nelze se ani ubránit dojmu, že takové vyznění bylo zájem organizačního týmu, který vybral téma i pozval Daniela a Lindovského, o jejichž pozici v tomto sporu není pochyb. Vzhledem k tomu, že ona nálepka „unavené umění“ je hodnotově zabarvená, ani nepřekvapí, že ti, kteří se téma rozhodli zpracovat, v podstatě všichni přijali i ono implikované hodnotící stanovisko: že je totiž ze současného uměleckého provozu cítit únava, která souvisí s „tvůrčími kompetencemi“.

Zdaleka ne všichni přednášející se ovšem řídili deklarovaným tématem konference. Například Jan Josl se věnoval „hranicím vtipu“ a otázce, kdy se napjatá rovnováha mezi morálkou a vtipností natolik vychýlí, že se vtip stane morálně závadným. Navrhl několik podmínek morální závadnosti, ve kterých zohlednil konkrétní kontext situace pronesení vtipu a skupinu, které se vtip týká: o lékařích se může vtipkovat bez hranic, protože jejich sociální status je natolik pevný, že je žádná morálně pochybná stereotypizace jen tak neohrozí, o blondýnkách je oproti tomu možné pronášet vtipy pouze mezi feministkami a do estetiků se mohou strefovat jen estetici.

 

Jak o tom svědčí i toto shrnutí, silnou stránkou sjezdu byla genderová vyváženost účastníků a účastnic (snad jen s výjimkou absence ženy mezi pozvanými přednášejícími). S radostí jsme také kvitovali geografickou rozmanitost na konferenci zastoupených institucí, včetně těch slovenských. Stinnou stránkou vysoké účasti však bylo, že se prostor pro diskuzi o jednotlivých příspěvcích posunul až na konec každého bloku, a to i přesto, že konference běžela často paralelně ve dvou oddělených místnostech a že některé příspěvky byly proneseny ve zkráceném, čtvrthodinovém formátu a la TED. Někteří přednášející tak nedostali po svém vystoupení žádnou zpětnou vazbu, což považujeme za problematické. Dobrou zprávou pro budoucnost je také relativně nízký věkový průměr přednášejících, i když byl uměle stlačen absencí „těžkých vah“ oboru, což dobře ukazuje skutečnost, že s výjimkou „keynotů“ byl jediným habilitovaným prezentujícím Bohumil Fořt.

 

Další sjezd se bude konat v roce 2020 v Brně (s výhledem na 2022 v Plzni).

 

Tereza Hadravová, Jakub Stejskal

 

 

Rubriky: 2018, Aktuality, Blog | Štítky: , , , ,