Výstavy pro zrak i čich aneb slzy alergikovy

V poslední době mě na výstavách upoutal zajímavý trend – snaha umělců i kurátorů zapůsobit nejen na návštěvníkův zrak, ale i další smysly, mezi nimiž začíná čím dál tím větší roli hrát čich. V českých expozicích poslední doby bylo možné potkat hned dvě části tohoto fenoménu. Na výstavě Podoby a příběhy. Portréty renesanční šlechty v Národní galerii ve Šternberském paláci vonné substance, jejichž složení vycházelo z dobových pramenů, evokovaly nedílnou součást soukromého světa renesančního aristokrata. Prostřednictvím parfémů, které dobře známe i o pět set let později, měl divák možnost se lidem z nehybných obrazů přiblížit téměř na dotek.

Vůně však pronikají i přímo do výtvarného umění. Teoretik umění 19. století by zřejmě zůstal v šoku – čich a chuť tradičně patřily k esteticky nižším smyslům, vzhledem k jejich spojení s uspokojováním základních lidských potřeb. Pravděpodobně by vzpomněl na Kantovo rozlišení mezi uměním krásným a příjemným, jehož cílem je pouhé vzbuzení smyslového požitku. Jeho rozlišení ostatně do značné míry ovliňuje posuzování čichového vjemu dodnes. O parfému spíše řekneme, že je příjemný než krásný. Přesto si však nejpozději od počátku 20. století vůně hledají cestu do takového umění, jehož cílem je zážitek komplexnější povahy. Nejprve se opatrně vydaly cestou literatury a ikonografie. Vzpomeňme zde například des Esseintovu obhajobu čichového zážitku v Huysmansově románu Naruby (Kapitola X.).

Jeden z průkopníků umění 20. století Marcel Duchamp již krátce po první světové válce realizoval díla, která se obracela nejen k divákovu oku, ale i nosu. Do skleněné ampule uzavřel pařížský vzduch (Air de Paris, 1919, 1964) nebo vytvořil novou etiketu s fotografií Rrose Selavy (Duchampovo alter ego v ženských šatech) od Mana Raye, kterou nalepil na prázdný flakón od parfému s nápisem Krásný dech (Belle Haleine, Eau de Violette, 1921). Roku 1938 společně s Wolfgangem Paalenem pokračovali ještě dál a na mezinárodní surrealistické výstavě v Paříži rozmístili na zem do hlavního sálu, osázeného na stropě pytli na uhlí, spadané listí a nádržku s rákosím a lekníny. Kromě všudypřítomného pachu uhlí z pytlů zde rozprašovali vůni pražené kávy. Čichový vjem vlhka, uhelného prachu peklo evokujícího a kávy vytvořil specifickou atmosféru, na vernisáži umocněnou nefunkčním osvětlením. Zmíněné čichové vjemy svou intenzitou zvýrazňovaly intenzitu sdělení.

Rychlý rozvoj vonících (či zapáchajících) děl však nastal až v devadesátých letech minulého století. Díky poznatkům neurověd se ukázalo, jak velkou moc vůně může mít díky propojení čichu, paměti a emocí, čehož velice rychle začal využívat nejeden schopný obchodník – už jste si někdy všimli, jak vás pozitivně naladí obchod provoněný čerstvě (do) pečeným pečivem?

K jednomu z nejznámějších umělců pracujících s vůní patří brazilský sochař Ernesto Neto, jehož dílo částečně naplněné kořením jsme měli možnost vidět a cítit roku 2016 v podobě intervence do expozice starého umění ve Šternberském paláci pražské Národní galerie (O tempo lento do corpo que é pele, 2004). Díky své vůni organický tvar instalace prostupoval celým prostorem a rozšiřoval podobu samotného díla. V paláci Kinských tehdy nizozemský umělec Willem de Rooij představil jednu ze svých kytic Bouquet IX – deset druhů bílých květů, které upomínaly na výraz používaný pro zátiší v germánských a románských jazycích (still life, zastavený život, nature morte, mrtvá příroda) a představovaly dané umírání v přímém přenosu.  Leč jako alergik na místnosti provoněné vůní lilií opravdu dlouho nezapomenu, stejně tak jako na loňský vstup do Kunsthistorisches Musea ve Vídni, kde stejná kytice byla dříve cítit než vidět a bylo na divákovi, aby umělecké sdělení teprve hledal (pokud přes kapesník u nosu ještě něco viděl).

O další krok postoupila umělkyně Julie C. Fortier ve svém díle Sbírka (La Collection, 2016), jehož hlavním sdělení předává parfém. Na jeho výrobu použila složky, které podle parfumérů jsou v kompozicích špatně ovladatelné nebo rychle vyprchají. Podle autorky má vůně na hedvábném kapesníku doprovázet sběratele během jejich akvizic děl a evokovat emoce provázející nákupy do sbírky. Peter de Cupere zase vytváří série pojmenované jako Scratch and Sniff, kde v historizujícím rámu najdeme vonnou kompozici například na Malevičovu počest (v černém čtverci), Zemědělce pracující na poli (2017) nebo Zátiší s červenými jablky podle Gustava Courbeta (2017). Zde podobně jako v předchozím případě hlavním vjemem zůstává vůně (či zápach). Vůně je dominantní složkou díla, ale přesto stále pouze jednou z mnoha.

V posledních letech rovněž do hry vstupují tvůrci parfémů, nikoli jen velké firmy vyrábějící parfémy do běžné distribuce, ale mistři vytvářející propracované kompozice, rozvíjející se postupně a většinou nijak srozumitelné pro běžného vnímatele (parfums niche). Pokud připustíme, že i čichový vjem může působit na naši obrazotvornost, jsme již jen krůček od přiznání uměleckého statusu i této oblasti. Takže milí alergici, žádné výmluvy, nikdo se na vás nesnaží spáchat atentát, otřít slzy i nos a vzhůru na výstavu!

Další čtení:

Imanuel Kant, 44. O krásném umění, in: Idem, Kritika soudnosti, Praha 1975, s. 123–124.

Chantal Jaquet (ed.), L’Art olfactif contemporain, Paris 2015.

Érika Wicky, L’art olfactif contemporain, ses médias et leurs inventions fin-de-siècle, Sens public 2018, dostupné z: http://www.sens-public.org/article1303.html?lang=fr

Foto: David Tesař: http://www.facebook.com/davidtesarcom/

Rubriky: 2018, Aktuality, Blog | Štítky: , , ,