Microdosing hněvu

Proplétání politiky a emocí, frustrace a hněvu, štěstí a konzumu, popkultury a umění. Zdá se, že tyto afektivní smyčky se nám nejenomže nedaří rozplést, ale že jsou čím dál tím víc utažené. Umožňují zkraty populismu, xenofobie, reakcionářství a útoků na liberální prostor vydobytý za poslední půlstoletí.

 

2016

 

Rok 2016 se zdá být symbolický; zvolení Donalda Trumpa; referendum o Brexitu; teroristické útoky v Paříži a Bruselu, a hlavně vrcholící takzvaná imigrační krize. Možná, že právě rok 2016 je údobím, ve kterém se země Střední Evropy začaly výslovně distancovat od integrační a jiné politiky. Z druhé strany EU začíná kritizovat polskou „reformu“ justice, i nacionalistickou rétoriku Viktora Orbána.

 

 

Snad bychom mohli přidat úmrtí Davida Bowieho a jeho symbolické poslední album Blackstar. Ale nejúspěšnější písní roku se podle mnohých fanoušků i kritiků stala Into you Ariany Grande. Dokonale stereotypní lovesong. Pokud cítíme vzestup teploty, je to jen kvůli vášni a lásce, ne kvůli klimatickým změnám. Pokud bychom snad měli něco dělat, radši počkáme na move dominantního muže.

 

Oh baby, look what you started

The temperature’s rising in here

Is this gonna happen?

Been waiting and waiting for you to make a move

Before I make a move

 

2018

 

Letošek se vlekl tak trochu v závěsu za rokem 2016. Znovuzvoleni byli nejenom prezidenti Miloš Zeman, Vladimír Putin, ale také Recep Tayyip Erdoğan. Parlamentní volby v Maďarsku potvrdily dominanci Viktora Orbána. Na Slovensku byl zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak a jeho partnerka, podobně jako jen před několik dny Viktoria Marinova v Bulharsku. Před týdnem zmizel dopisovatel Washington Post Jamal Khashoggi, přímo na konzulátu Saudské Arábie v Istambulu.

 

Symbolický románek Ariany Grande jakoby skončil (na rozdíl od její magické síly a popularity mezi teenagery) a její letošní hit se jmenuje No tears left to cry. Přeci jen mě z jejího přihlouplého klipu zaujal moment, ve kterém si sundává tvář a pokládá ji mezi další položené prototypy. Myslím, že jde o velmi jasnou a přiznanou metaforu krize či komodifikace naší subjektivity. Jako by naše identita byla odtržená od nás samých, jako bychom si ji vybírali z množství předpřipravených komerčních variant, podobně jako si vybíráme oblečení z fast-fashion shopu.

 

So I’m pickin‘ it up, pickin‘ it up

I’m lovin‘, I’m livin‘, I’m pickin‘ it up

I’m pickin‘ it up, pickin‘ it up

I’m lovin‘, I’m livin‘, I’m pickin‘ it up (oh, yeah)

 

 

Ale jsou i jisté výjimky. Jednou z nejdůležitějších pop-ikonických událostí roku 2016 bylo uvedení songu Formation od Beyoncé v přestávkovém programu Superbowlu. Píseň kritizovala nejen střelbu policistů na Afroameričany, ale pohrávala si s řadou symbolů současné i koloniální Ameriky. Podobně se do diskuse o afroamerické pop-politice zapsal i Donald Glover aka Childish Gambino svým klipem This is America.

 

Microdosing hněvu a overdosing lásky

 

Rozhodně ale nejsme jen v deprimující, či bezvýchodné situaci. Nejde jen o konzervativně nacionalistickou politiku, ani o demenci populární kultury. Jde o to hledat východiska, linie úniku, společnou půdu pod nohama, ale i vědomí konzumních a afektivních smyček v kultuře i v politice.

 

Pokud máte zkušenosti s nějakou formou psychologické terapie, asi víte, že jedním ze základních cílů a prostředků je právě uvědomování si vlastních vzorců chování, rozkrývání různých úrovní, které toto chování (velmi často podvědomě) vyvolávají a určují.

 

Primitivně řečeno, popkultura je určitým společenským nevědomím; prostorem kde sublimují různé emoce a nálady. Jako taková není jen skládkou obnošených stereotypů (láska a zamilovanost, láska a a chybění), ale snad se dají sledovat i drobné pohyby, formy, mutace, a přesmyčky některých emocí a spojů.

 

Zajímá mě přitom spíš přítomností, síla, rytmus i dávkování určitých emocí. Typická je jakási všudypřítomnost lásky v popkultuře. Jako by byla tím co je zároveň nejméně problematické, a na druhé straně stále nejvíce afektivní. Něco co můžeme bez komplikací sdílet; něco čemu můžeme rozumět, aniž bychom čemukoli rozuměli.

 

Naopak negativní emoce jsou distribuovány mnohem cíleněji. Pracují s nimi více subpop žánry, např. metal, hardcore, nebo horror. Přesto například hněv má své stálé místo v mainstreamových a zejména superhrdinských filmech. Například celá série Star Wars se dá číst jako souboj mezi hrdinou a jeho hněvem – mezi Anakinem a Darth Vaderem. Ale asi nejsymptomatičtější je v tomto ohledu postava Hulka (ze série Avengers), který se musí nejdříve naštvat, aby se afektivní silnou proměnil v nezastavitelné zelené monstrum, bojující na straně dobra.

 

 

Nekonečná válka (popu)

 

Právě poslední film série Avengers je nesmírně důležitým příkladem (byť kvalitativně příliš nevystupuje z 3D bahna současné hollywoodské produkce). Jde o 4. komerčně nejúspěšnější film všech dob (za Avaterem, Titanikem a Star Wars: Force Awakens) a vůbec nejúspěšnější klasický superhrdinský narativ. Zároveň v něm vystupuje okolo 40ti superhrdinů a naprosto tak odpovídá produkční logice pozdního kapitalismu označované jako „flexibilní akumulace“ a samotné postavy a jejich vykreslení tak podléhá ještě extrémnějšímu zploštění a banalizaci.

 

Ale Avengers přináší i další drobné novinky a nuance do žánru superhrdinských blockbusterů. Jsou jimi zejména motivace hlavního záporného hrdiny Thanose a také diskutovaný apokalyptický konec filmu. [mini spoiler alert] Hlavní hrdina totiž kromě touhy zničit a podrobit si celý vesmír cítí i otcovskou lásku. Velmi nepřekvapivě právě tu musí odhodit, aby mohl dokončit své metafyzické plány na ovládnutí vesmíru. Tím se jeho láska stává zcela absurdní, byť ji stvrzuje jakési utrpení a smutek, který po zbytek filmu programátoři a scénáristé vryly do jeho zjizvené animované tváře.

 

 

Podle autorů ale i reakcí má být jakýsi microdosing lásky do příběhu tím, co „zlidšťuje“ Thanose, dělá z něj víc než jen zlem prostoupeného padoucha a snad i nutí diváka k jakémusi microdosingu soucitu s ním.

 

Podobně i konec filmu neprezentuje ani tradiční triumf dobra, ani rozuzlení (na to samozřejmě musíme čekat do dalšího filmu tohoto dvojdílného finále celé série Avengers). To čeho se nám dostává je naopak velmi abstraktní, selektivní neheroická destrukce. Smrt, která přichází příliš brzy a náhodně, než aby mohla být heroickou. Předčasný konec, který nás nechává bez očekávání, bez znovuustavení dobra, či zla.

 

Možná právě to je kapitalistický konec dějin. Antiočistec. Desintegrace hrdinů i narativu.

 

Microdosing hněvu

 

Zdá se, že jsme se dostali do pozice, kdy afektivita popkultury může spočívat v jejím odvrhnutí afektivity. Příběh a jeho smysl je jaksi outsourcován, aby mohl cirkulovat online a být předmětem fanouškovských teorií.

 

Rozhodně nechci truchlit nad popkulturou nebo superhrdinskými narativy (myslím, že je třeba je spíš studovat vzhledem ke kulturním perverzím, které produkují i zhmotňují, spíše než abychom hlídali jejich kvalitu). To co mi dělá starost, je ale náš jazyk, pocity a schopnost si rozumět. Protože právě hollywoodská kinematografie je privilegovaným kanálem mezikulturní globální komunikace (příběhů a hodnot).

 

Problém je jak obnovit, nebo spíše zprůchodnit afektivní dynamiku mimo mřížku stereotypního hrdinství, jednání [agency]. Není třeba se přitom dovolávat jen pozitivních emocí a především lásky (Srećko Horvat), které často sklouzávají ke stereotypizaci či overdosingu. Naopak potřebujeme jemné dávkování negativních afektů. Potřebujeme být pohoršeni populismem a nezodpovědností politických elit, musíme si přiznat environmentální depresi, musíme se postavit neoliberální nátlaku a stressu. Potřebujeme rozhýbat afektivní dynamiku politiky i kultury.

Potřebujeme microdosing hněvu.

Rubriky: Aktuality, Blog | Štítky: , , , , , ,