Dáma s párátkem

Paolo Veronse, Svatba v Káně galilejské (detail), 1563, Louvre, Paříž

Párátko. Malý kousek dřívka, o němž již roku 1913 měsíčník Zubní lékařství píše, že jeho sláva již zašla a „nedoporučuje se používati párátek zubních, ačkoli neschází na žádném prostřeném stole“. Co do použití na veřejnosti Národní politika 9. března 1886 nesmlouvavě oznamuje: „Nesluší se užívati ve společnosti parátka nebo jím pohrávati. Nesluší se užívati parátka i v nejnutnější potřebě déle než malý okamžik.“ Jiří Guth-Jarkovský byl sice o něco smířlivější: „Párátka užívejme co nejméně“, radí ve Společenském katechismu. Přesto se zmíněné enfant terrible evropského stolování drží prostřených ubrusů velmi houževnatě. Sice to bývají spíše ubrusy popsané reklamními slogany a zdobené zapáchajícími skvrnami od zvětralého piva, ale nedávno mě pobavily skleničky napěchovaná párátky na stolech při noblesně se tvářícím koktejlu v předsálí jisté výstavy. Představa, jak si důstojně vyhlížející podnikatelé a jejich elegantní doprovod vyšťourávají zbytky oříšků ze zadních stoliček, předčila i myšlenku na místu koblih a potenciální ostřelování návštěvníků kavárny.

Nicméně jak je možné, že se z párátka stal etiketou zapovězený předmět, když ještě v renesanci se vyráběla z drahých materiálů a jak si všiml již G. P. Lomazzo, mladá šlechtična u slavnostní tabule na obraze Paola Veroneseho Svatba v Káni galilejské, jej má přímo v ústech?

O použití párátek se dočítáme již ve starověku. Použití předmětu tak těsně spojeného s ústy a osobní očistou od nepěkně vyhlížejících zbytků potravy na veřejnosti však nikdy nebylo přijímáno bez výhrad. Martialis párátka ve svých epigramech používal jako prostředek zesměšnění marnivosti a domýšlivosti, když například vypráví o bezzubém muži, jež se usadil na čestné místo u stolu a předstíral, že se párátkem rýpe v zubech (epigram 72) nebo o boháči, který se po obědě pohodlně rozvalil a jeho otrok mu předestřel hned několik různých párátek na výběr.

Párátko, Německo, poč. 16. století, Musée national de la Renaissance, Écouen

Zlatá éra párátek nastává na šlechtických dvorech raného novověku. Francouzskému vévodovi de Mayenne tehdy vysoce módní párátko zaslal sekretář španělského krále Filipa II. Antonio Pérez. Pérezovi se ostatně tradičně přičítal hlavní impuls k rozšíření párátek ve Francii ke konci 16. století. Francouzský admirál Gaspard de Coligny nosil párátko neustále v ruce a když nemluvil, vkládal si je do úst a to dokonce i ve spánku nebo přítomnosti krále. Není proto divu, že stojánek na párátka v podobě malého býčka do své sbírky požadoval i císař Rudolf II. a od potomků kardinála de Granvelle je zřejmě jako cennou raritu skutečně získal.

Párátka se vyráběla z nejrůznějších většinou měkkých materiálů, ale během 16. století se stala oblíbeným výrobkem zlatníků a propracovaně zdobená se nosila jako přívěšek na krku. Nicméně italský diplomat Giovanni Della Casa ve své příručce zdvořilého chování (Il Galateo, overo de‘ costumi) publikované roku 1558 v Benátkách kritizuje praxi odcházení od stolu s párátkem v ústech „jako pták, když si staví hnízdo“ nebo ještě hůř – když si po jídle stolovník párátko zastrčí za ucho „jako bradýř“. Casovi se nezamlouvalo ani nošení párátek na krku, díky čemuž je člověk vždy připraven ke spáchání hříchu obžerství. Veroneseho dáma proto představuje poměrně běžnou, byť již ve své době kritizovanou stolovací praxi, kdy se mezizubní prostory čistily rovnou u stolu na závěr jídla a nejlépe se ústa ještě vypláchla vínem.

Párátko, Německo, kolem roku 1580, Victoria and Albert Museum, Londýn

S rozvojem ústní hygieny v 19. století se objevily proti párátkům nejen estetické, ale i lékařské argumenty, když občas uvízla mezi zuby nebo dokonce nebohého šťourala infikovala nebezpečnou chorobou. Například slavný český lékař Duchoslav Panýrek roku 1907 píše: „Otrava krve zubním párátkem. Do hostince v R. u R. přišel 33letý rolník J. Z. a po večeři použil dřevěného párátka, aby se zubů odstranil zbytky pokrmů. Nepatrná tato okolnost stala se mu osudnou. Dle úsudku lékařů použil párátka, jehož před tím někdo, jenž trpěl nakažlivou nemocí, použil, neboť u Z. objevila se po dvou dnech těžká otrava krve. Když mu pravá část obličeje naduřela, odhodlali se příbuzní odvésti ho do všeobecné nemocnice, kdež ho lékaři na chirurgické klinice ihned operovali. Po vytažení všech zubů  v dolejší čelisti odstranili mu také část kosti a není vyloučeno, že ho ještě budou operovati znova.“ Díky osvětě tak opakovaně použitelná zdobená párátka začala mizet a párátka začala být pranýřována i z „hygienických“ důvodů. Zároveň se však párátka v ústech stávala odznakem společenských rebelů i prostředkem charakteristiky určité společenské skupiny. Takto se ostatně ve filmu objevují dodnes. Párátka jsou zřejmě věčná. Budou zde, dokud nezhyne jejich poslední uživatel.

Národní politika (1. příloha), 20. ledna 1907, s. 5.

Další čtení:

Jan Duchoslav Panýrek, Malincí nepřátelé. O nákaze a nemocech nakažlivých, zvláště u dítek, Praha 1907, s. 97–98.

Párátko, in: Zubní lékařství. Měsíčník pro vědecké a stavovské zájmy českých zubních lékařů 13:7 (1913), s. 176.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, Společenský katechismus, Praha 1914, s. 212.

 

Rubriky: 2018, 2018, Aktuality, Blog | Štítky: , ,