Nežádoucí účinky „kapitálu“

Ještě před několika desetiletími se pojem „kapitál“ používal hlavně v ekonomickém smyslu. Dnes je jeho význam mnohem širší, pronikl do všech oblastí, běžně se objevuje v kontextu vědy, umění, médií… U někoho tak může vyvolávat alergickou reakci. O kapitálu v širším kontextu ale uvažoval už Gary S. Becker, který začal užívat pojem „lidský kapitál“ (human capital), a především Pierre Bourdieu, v jehož sociologické teorii jednání a sociálních polí hraje kapitál klíčovou roli. Vymezil totiž nejen kapitál ekonomický, ale také symbolický a kulturní, vůči ekonomickému kapitálu inverzní (tedy primárně nepeněžní), řídící se ovšem obdobnou logikou akumulace a konverze. Od Bourdieua se pak větví bohaté bádání o kapitálu v různých sociálních polích včetně uměleckého, literárního atd.

Je ale univerzalizace pojmu kapitál možností, jak kriticky nahlédnout sociální praxe zdánlivě nedotčené kalkulem a „interesem“ (a tím mj. poukázat na fatálně nerovnou a stále se reprodukující distribuci kulturního a symbolického kapitálu v jednotlivých společnostech i v globálním měřítku), anebo jde v konečném důsledku o rozšíření univerzální ekonomické logiky současného kapitalismu do všech sfér lidského konání, takže se „věc samotná“ (ať už v rámci vědy, umění, náboženství…) nevyhnutelně zcela „odkouzlí“ (právě „kouzlo“, illusio je přece motivací pro participaci na hře v rámci určitého sociálního pole) a v jistém smyslu vyprázdní, redukuje na kvantitu kapitálu, kterou danému aktérovi v příslušném momentě skýtá? A dají se tyhle dvě dimenze vůbec oddělit, resp. lze „nežádoucí účinky“ univerzalizace kapitálu potlačit? Osobně se domnívám, že nikoli, a že zde se nacházejí limity tohoto jinak užitečného konceptu při jeho aplikaci na primárně neekonomické sféry.

Pokud jde o literární pole, na kterém Bourdieu svou obecnou koncepci sociálních polí rozpracoval nejdříve, to je strukturováno opozicí kapitálu ekonomického vs. kulturního a dále protikladem vysoké vs. nízké míry kapitálu jakéhokoli druhu. Jeho model i vymezení různých druhů kapitálu jsou dostatečně známé. Na výše uvedenou otázku/námitku, jestli převedením kvality v kapitálovou kvantitu neztrácíme to podstatné, by bylo možné opáčit, že specifičnost kulturního kapitálu v literárním poli je naopak výrazem jeho autonomie, tedy toho, že nepodléhá všeobecné ekonomické logice. V Bourdieuově pojetí je právě tato autonomie v zásadě tím nejcennějším, co literární pole v rozvinuté fázi své diferenciace společnosti nabízí, a jen díky ní nedochází ke kolapsu literatury v komerční produkt, ale ani v politickou agitku, morální poučování atd. Na podobné logice stojí i ostatní pole kulturní produkce, ale rovněž pole vědecké ad. To neznamená, že ekonomická logika není v literárním poli přítomna – je jeho součástí, jde ovšem o jeho podřízený, heteronomní pól.

V kontextu současné komodifikace a komercionalizace literatury, vizuálního umění i vědy atd. se právě dynamika autonomie a heteronomie dostává do popředí a je otázka, jestli Bourdieuův model v pozdním kapitalismu stále ještě platí (tj. jestli logika komercionalizace nějak neposouvá i samotnou autonomii). Z tohoto hlediska by bylo zajímavé prozkoumat třeba aktuální fenomén obliby pseudonymní italské spisovatelky Eleny Ferrante a enormního úspěchu její neapolské tetralogie, která je podle jedněch novou Lidskou komedií pro 21. století, inovativním příkladem post-postmoderního sociálního realismu, zatímco podle jiných jde především o úspěšný marketingový produkt. Nemohla by být obojím zároveň?

Tím se – po oslím můstku – dostáváme ke „světové literatuře“ (kam Ferrante díky překladům a globálnímu ohlasu přinejmenším v tuto chvíli patří), při jejímž zkoumání si kapitál za určující pojem zvolila Pascale Casanova, která Bourdieuův model extrapolovala právě na „světový literární prostor“. Z badatelek a badatelů, kteří na Bourdieua kriticky navazují, patří k těm nejvíce „kapitálově“ orientovaným. Tento prostor je podle ní – zjednodušeně řečeno – strukturován protikladem autonomní „literárnosti“ a „národnosti“ a související opozicí „modernosti“ a „akademičnosti“. Autonomní pól modernosti přitom ztělesňují nemnohá západní literární centra. Mezi autory pak probíhají boje o průnik do tohoto světového literárního prostoru a o pozici v něm; neméně bojovní jsou ovšem i „nacionalisté“ a „akademici“. Velký význam získávají „agenti“ a zprostředkovatelé – už posvěcení autoři a kritici, překladatelé, nakladatelé… Zdá se mi, že ekonomická logika u Casanovy ustupuje do pozadí, což je podle mě hlavní rozdíl oproti původnímu Bourdieuovu rozvrhu literárního pole. Její rétorika je každopádně rétorikou boje o kulturní kapitál, dominance a podřízenosti v míře a hlavně s explicitností, kterou ani u Bourdieua nenajdeme.

U Bourdieua, a především u Casanovy tak vypadává velká část toho, co je s literaturou – i v rámci různých směrů literární vědy – spojováno: například to, že texty mají co do činění se zkušeností – ne-li svých autorů, tak bezpochyby čtenářů; že jsou určitými sociálními reprezentacemi, resp. místem vyjednávání různých diskurzů; že jsou historickými objekty, které své recipienty vtahují do hry prézentismu a historismu, ať už ji chápeme jako podstatnou (hermeneutika), nebo více či méně sebereferenční (dekonstrukce). Dostavuje se zde tedy to, co bych nazval „zaslepujícím efektem pojmu kapitálu“, o kterém jsem psal na začátku. Zkrátka zaměřením na kapitál něco získáváme, ale něco jiného nevyhnutelně ztrácíme…

Myslím, že uvažování o literatuře jakožto kapitálu vyžaduje korekce; o ty koneckonců usiluje řada badatelek a badatelů, kteří na Bourdieua – anebo už i na jeho žáky – navazují. Nerad bych ale, aby Pascale Casanova ve světle této úvahy vyšla jako nezajímavá autorka. Její pohled na světovou literaturu dnes tvoří jednu z důležitých, byť kontroverzních pozic v „poli“ současné komparatistiky. Casanova ovšem svůj přístup už rozvíjet nebude, protože letos 29. září ve svých 59 letech zemřela. A to byl vlastně prvotní popud, proč mě napadlo dnešní text věnovat pojmu kapitál.

Rubriky: Aktuality, Blog | Štítky: , , , ,