Geschwiegen – Když

Motto I.:

„Als die Nazis die Kommunisten holten,

habe ich geschwiegen,

ich war ja kein Kommunist.

Als sie die Sozialdemokraten einsperrten,

habe ich geschwiegen,

ich war ja kein Sozialdemokrat.

Als sie die Gewerkschafter holten,

habe ich nicht protestiert,

ich war ja kein Gewerkschafter.

Als sie die Juden holten,

habe ich nicht protestiert,

ich war ja kein Jude.

Als sie mich holten,

gab es keinen mehr,

der protestieren konnte.“

Martin Niemöller

Motto II.:

„Když vraždili Židy – mlčel jsem, když vyháněli Němce – mlčel jsem. … Když odmítali uprchlíky – mlčel jsem, když přišli pro mě – už všichni mlčeli.“

Ilona Németh

Geschwiegen

Zvláštní variabilní citát Martina Niemöllera, prosakuje tichem v  obměnách tak, aby oslovoval rozličné skupiny lidí. Vždy začíná slovy: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista.“ A končí souvětím: „Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by protestoval.“ Slova jsou zde mezi lety 1946 a 1979 variována, tak aby odkazovala k rozmanitým společenstvím, z nichž se v určitý čas stávají lidé zlopověstní. Již první verze z roku 1946 obsahuje i v nacistické terminologii lidi nehodné života, nemocné, tedy „Kranke, sogenannte Unheilbare“, dále se zde objevují svědkové Jehovovi (1946 – 1964) „ernste Bibelforscher“, katolíci, odboráři, Židé, sociální demokrati… Tyto verze odkazují k tichu, k mlčení, které bylo charakteristické v době nástupu nacismu pro většinu německé protestantské církve, hlavně Německé evangelické církve „Deutschen Evangelischen Kirche“, právě proti ní a „Deutsche Christen“ vymezuje a zakládá společně s Dietrichem Bonhofferem Martin Niemöller Obranný spolek farářů a později Vyznávající církev „Bekennenden Kirche“, jakožto reakci na tzv. arijský paragraf, který vylučoval z církve lidi židovského původu. Zmíněný paragraf přijala do svých stanov po státních církevních volbách v roce 1933 většina zemských církví Německé evangelické církve. Dietrich Bonhoffer (popravený na samém konci války v roce 1945) a Martin Niemöllrer (8. let vězněný) argumentují tím, že arijský paragraf a uvažování, které je díky němu rozvíjeno, je ve sporu s křesťanským vyznáním. V důsledku toho na synodu roku 1934 ve Wuprettalu několik teologů (jsou to např. i Karl Barth, Thomas Berth a Hans Asmussen) vydává šest Barmenských tezí. Vznikl tak precedent, který později umožnil Německé evangelické církvi vyslovit za národ pokání, což učinila Stuttgartským vyznáním viny v říjnu roku 1945.

Niemöller, citací zmíněnou v úvodu textu, otevírá velké téma mlčení, které se rozprostírá na pozadí hysterických výkřiků pocházejících nejenom od zfanatizovaných plebejských zástupů, ale i elit v Německu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Ticha, které odkazuje k požadavku většinové společnosti po nerušeném klidu, po stavu vyžadujícím si pokojné žití v uzavřenosti svého vlastního života. Situace opakující se pak dále v řadě zemí Evropy a v českém prostředí začínající érou druhé republiky, obdobím v němž je nárokována jednota postoje proti diferenci společnosti, v čase, pro který je charakteristická jak figura malosti, obyčejného člověka žijícího spokojeně v ustrnulém klimatu průměrnosti, tak, vedle toho, hysterické odsuzování představitelů základních demokratických principů republiky první. Avšak vraťme se k tématu.

Niemöller těmito výroky v druhé polovině čtyřicátých let aktualizuje genealogii subjektivní svobody a emancipace v diferenci k institucionálnímu řádu. Mlčení se stává spoluodpovědností za pronásledování, věznění a zavraždění miliónů lidí i osobním selháním konkrétních osob žijících a akceptujících již zmíněný institucionální řád založený na mínění většiny. Možná, že Martin Niemöller tušil jistou důležitost toho, co se odehrává vně celku, vně něčeho, co lze označit termínem „raison“ jakožto formu promluvy řeči. A co odkazuje i k manipulativnosti kolektivu o kterém píší další významní myslitelé zabývající se tématikou nacismu Max Horkheimer a Theodor Adorno v Dialektice osvícenství (2009):  „Jednota manipulovatelného kolektivu spočívá v negaci každého jednotlivce; je to výsměch společnosti, která by byla schopna udělat z něj pouhé něco. Horda, jejíž princip se bezpochyby vyskytuje v organizaci Hitlerjugend, není žádný návrat ke starému barbarství, nýbrž triumf represivní egality, rozvinutí rovnosti práva k bezpráví (…).“ Lhostejnost se takto ukazuje jako etický problém. Sám Niemöller popisuje situaci slovy v knize Of Guilt and Hope (1947): „ Nejprve uvěznili komunisty a my jsme to věděli. Ano žili jsme pro církev a komunisté nebyli přátelé církve, odbory neměly vztah k církvi nikdy (…). Přijali jsme to, co bylo učiněno komunistům, sociálním demokratům, odborářům. Řekli jsme, že nás to nezajímá.“ Podobně se v citované publikaci vyjadřuje i k pronásledovaným židům, nemocným, lidem z Řecka, Polska, Československa či Holandska a k mnohým dalším. Citace zmíněná v úvodu a její varianty vyjadřují Niemöllerovo přesvědčení, že Němci se svým mlčením souhlasili s nacistickým vězněním, pronásledováním a vraždami milionů lidí. Cítil, že to platilo především i pro vůdce protestantských církví. Všichni prostě zmlkli: „Raději jsme mlčeli. Určitě nejsme bez viny, a znovu a znovu se ptám. Co by se stalo, kdyby 14 000 protestantských pastorů a evangelické komunity po celém Německu bránily pravdu se svými životy v roce 1933, nebo 1934?  Jaká by to byla možnost? Kdybychom tedy řekli, že Hermann Göring prostě nemůže poslat 100 000 komunistů do koncentračních táborů, kde zahynou? Dokážu si představit, že 30 až 40 tisíc protestantů, křesťanů by bylo přišlo o hlavy, ale také si mohu představit, že bychom tak ušetřili 30-40 milionů životů, neboť to je cena, kterou nyní musíme zaplatit.“ (1947) Dalším problematickým prostorem se stalo přijetí odpovědnosti a viny společností po druhé světové válce, které autor dále promýšlí. Myšlenky a životní příběh Martina Niemöllera se stávají znovu aktuálními i nyní a to včetně jeho poválečného působení, zahrnující i zvláštní solidární gesto, kterým přenechal (i díky intervenci Helmuta Gollwitzera) své hrobové místo Rudi Dutschkemu, jehož odmítali představitelé Německa konce 70 let minulého století pohřbít na svém území. To je však již jiný příběh.

Když

Když byl 24. října minulého roku v Ústí nad Labem slavnostně zahájen výstavní projekt Monumentální topografie, objevila se na budově Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a na plakátovacích plochá v centru města slova ne nepodobná výroku Martina Niemöllera, která jsou obsažena v druhém úvodním citátu. Jedná se o součást kurátorského projektu Monumentální topografie – Po stopách města koncipovaného Michalem Kolečkem a Jurajem Čarným, konkrétně o dílo Když Ilony Németh. Černé nápisy na žlutém pozadí kladou stejné otázky a podobně variabilní morální apel jako texty již zmíněného Martina Niemöllera, jehož odkaz autorka znovu aktualizuje. Ilona Németh s textem i na stejném principu jako Niemöller pracuje. Tedy uvádí ho v různých obměnách dle míst, v rámci nichž je použit. Příkladem může být její akce Keď (Bratislava, 2016), kdy text přizpůsobuje historickému kontextu prostředí Slovenska: „Keď vraždily židov – mlčal som. Keď deportovali Maďarov – mlčal som. Keď mlátili Rómov – mlčal som. Keď napadaly homosexualov – mlčal som. Keď odmietli utečencov – mlčal som. Keď prišli pre mňa už všetci mlčali.“ Stejným způsobem přizpůsobuje jazyk a sdělení například i v případě performance Then (Vídeň, 2018). Když Ilony Németh vlastně znovu, a i v Ústí nad Labem, vyvolává otázky, otázky krátké a úsečné, které v souvislosti současné politické situace znovu aktualizují tázání třicátých a čtyřicátých let minulého století. A to včetně tematizace mlčení, či naopak hysterické davové reakce většiny vůči jinakému, a s tím související mytizací silného vůdce, čisté a zdravé společnosti adorující na základě hesel o nulové toleranci, čistém Ústí atp. politické reprezentace nacionalistických (či lépe řečeno nacistických?), nahnědlých a xenofobních uskupení typu Svobodní, SPD, DSSS, Severočeši.cz, či KSČM a ANO. Bizarní postavičky místní politické scény sázející na kulturu strachu, iracionálních rasistických a sociálních předsudků, jejichž příkladem může být kandidát za DSSS Tomáš Vandas (naštěstí nezvolen), nebo senátor Jaroslav Doubrava, či současné reprezentace magistrátu i městských obvodů z řad SPD, tedy rektálních alpinistů pana Okamury, se tak mohou zamyslet nad pojetím demokracie jakožto kultury vycházející z možností i projevů praxe emancipace a individuální spoluodpovědnosti.  Těmto lidem, jsou otázky Martina Niemöllera a Ilony Németh rukavicí vhozenou do tváře. A současně mohou být i jistým poukázáním na absenci korektní politické vyspělosti a lidskosti. Fakulta umění a designu se tímto, v souvislosti s 25. výročím založení vysokoškolských uměleckých studií na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, přihlásila k tradici založené na toleranci a empatii k druhému, kterou znovu tematizuje. V případě projektu Monumentální topografie (autor textu si je vědom, že by bylo záhodno věnovat se zhodnocení celého projektu) pak dochází k aktualizaci perspektivy dějin, uvedený příklad je toho ukázkou, jakožto pohledu hledajícího smysl historie. Historie, tedy příběhu, vyprávění, jenž není jen slovy klasika „jakousi vzdálenou zemí“.

Prameny:

Bentley, James. Martin Niemöller: 1892–1984 . NY: Macmillan Free Press, 1984.

Barnett, Victoria. For the Soul of the People: Protestant Protest Against Hitler. NY: Oxford University Press, 1992.

Gerlach, Wolfgang. And the Witnesses were Silent: The Confessing Church and the Jews . Lincoln, Nebraska: University of Nebraska Press, 2000.

Niemöller Martin. Of Guilt and Hope. New York: Philosophical Library, 1947.

PS: Krátký vzkaz pro studentky a studentky oboru ZHV – Estetika na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem:

Vážené studentky, vážení studenti,

Jelikož mne potěšil Váš zájem o obor a vyzrálý způsob komunikace vztahující se k tématům, která probíráme, rád bych Vám občas doporučil literaturu, která mne osobně zaujala, avšak k výuce se vtahuje jen okrajově či se nevztahuje vůbec. Nejedná se jen o odborné publikace z oboru estetického, ale mám tím na mysli i beletrii a texty další. Budu tedy takto činit někdy v rámci tohoto blogu, i když se často dané doporučení nebude krýt s obsahem příspěvku. Ostatní čtenáře žádám o pochopení, i když možná i je některé mé typy osloví. V poslední době bych rád zmínil dvě publikace: knihu Jacquese Rupnika Střední Evropa je jako pták s očima vzadu: O české minulosti a přítomnosti. Novela Bohemica, 2018 a knížku Ivy Pekárkové Třísky. Mladá fronta, 2018. Doporučují Vaší pozornosti…

Rubriky: Aktuality, Blog | Štítky: , , , , , , , , ,