Materialita literatury

V jakém slova smyslu je literatura materiální? To pochopitelně záleží na tom, jak pojem materiálního definujeme a proti čemu materialitu postavíme. Zjevné ale je, že materialitu není nutné uvažovat jen v přísném smyslu něčeho hmotného (tj. například v intencích strukturalistického literárního artefaktu), ale že škála materiálnosti sahá od této modality přes reprezentace konstruované literárním textem a text jako výraz, „vzorek“, symptom určité společenské formace (což může mít velmi různorodé podoby) po praxi jeho oběhu a recepce, částečně podmíněnou způsobem jeho prezentace a celkovou mediální situací v období jeho zveřejnění i v pozdější době. Text těmto determinacím vždy přinejmenším částečně uniká (viz např. pojmy ozvláštnění, estetická funkce nebo i diferänce apod.), vždy tu však máme určitý kontext produkce a recepce, který jej propojuje s jinými (neliterárními a neuměleckými) společenskými jevy a oblastmi, zapojuje jej do určité žité „struktury zakoušení“, kde jsou jednotlivé životní a společenské sféry provázány a navzájem na sebe působí.

Otázka pak je, jak kterékoli z těchto pojetí konkrétněji uchopit, tj. jak provázanost textu se sociálním kontextem analyticky a interpretačně modelovat. Odpovědí na ni jsou vlastně dějiny myšlení o literatuře přinejmenším od 19. století do současnosti, kdy se kyvadlo teorie pohybovalo mezi textově imanentními a v širokém slova smyslu sociologickými přístupy. Zmíním zde několik pojetí, která mi pro chápání materiality literatury přijdou inspirativní a která spadají do druhé skupiny. Předešlu, že ten nejzjevnější způsob, jímž literatura participuje na historickém sociálním pohybu – reprezentace konstruované literárními texty – ponechám stranou, samozřejmě ne proto, že by jeho konceptualizace byla jakkoli snadná a evidentní, ale proto, že některé jiné, na pohled skrytější způsoby mohou být zajímavější, byť spekulativnější a někdy abstraktnější.

V minulých blozích jsem se trochu věnoval myšlence literárního pole, resp. institucionálně pojatému zakotvení literatury v sociálnu. Literární texty zde představují konkrétní zaujímání pozice jednotlivým aktéry (tj. především autory), jejichž volby jsou vedeny strukturou pole, jejich dispozicemi a strategiemi. Literární texty tak představují kapitálové investice autorů do jejich vlastní trajektorie v poli. Podle Pierra Bourdieua můžeme texty interpretovat tak, že je vztáhneme ke stavu pole v okamžiku jejich vzniku. Takto do nich sociálno vstupuje a v tomto kontextu je pak můžeme analyzovat.

Literaturu ale můžeme nahlížet nejen v úzkém rámci literárního pole, které prostředkuje mezi textem a celkovým sociálním prostorem, ale také v rámci širokého sociálního prostoru jako takového. Zde se nabízí zmíněné studium reprezentací a to je také nejvíce vytěžovaná cesta. Jinou trasu si zvolil Raymond Williams (ačkoli se myšlence literárních reprezentací nebrání), když se snažil popsat literaturu jakožto součást celkového „společenského materiálního pohybu“. Za tímto účelem jednak dekonstruoval úzké marxistické pojetí základny a nadstavby: podle něj základna vykonává na nadstavbu určité tlaky a nastavuje jí limity, ale nedeterminuje ji; obě sféry jsou spíše vzájemně provázány a rovněž proces komunikace – což je asi nejobecnější způsob, jak Williams zachycuje sociální interakci, a spadá sem i literatura a další umění a média – produkuje společnost v její historického konkrétnosti. Williams ve svém typickém tahu dekonstruuje nejen binární opozici základny a nadstavby, ale také estetického a ne-estetického, uměleckého a ne-uměleckého, produkce a reprodukce a vše převádí v plynulou škálu. „Život“ je tak podle něj v doslovném smyslu mnohdy tvořivější než umění, které může být reprodukcí již existujících schémat, postav, postupů atd. (ovšem tato reprodukce je sama o sobě významná). Williams zkrátka odmítá jakoukoli nadhistorickou „specializaci“ jednotlivých oblastí skutečnosti a pléduje za sledování konkrétních, historicky proměnlivých konfigurací.

Aby se ale vyhnul úplnému monismu či představě totality, přejímá Gramsciho pojem hegemonie: literatura je podle něj bytostně sférou mocenského vyjednávání dominance v nejobecnějším smyslu. V konkrétních uměleckých druzích, médiích a v jednotlivých artefaktech jsou pak politika, ekonomika atd. větší či menší mírou rozpuštěny (dissolved), tj. více nebo méně zapracovány do jejich matérie (příklad: próza obecně vykazuje menší míru rozpuštěnosti než hudba). Platí ale i opak: v politice, ekonomice a konkrétních objektech či událostech, které formují, je více či méně rozpuštěna kreativita a ty aspekty, které bychom přiřadili k jednotlivým uměním. Zní to dost abstraktně, ale Williams přichází s řadou dalších kategorií praktičtější analýzy i s konkrétními příklady.

Od Williamse vede cesta k aktuálnějšímu chápání literatury jakožto média. Sám se k tomuto pojmu sice staví spíše kriticky, považuje jej za příliš úzce technický a preferuje komunikační rámec, nicméně zabývá se řadou médií od písma a knihtisku po televizi a počítače (i když těm se věnuje jen náznakově) a mediální aspekty je možné sledovat i na obecné úrovni jeho kulturního materialismu. Chápeme-li literaturu jako médium, přirozeně se tak do hledáčku dostává její „aparát“, tj. její technická a materiální stránka. Média zároveň nemají jen funkci komunikačního prostředku a prostředku uchovávání informace (jakkoli v souvislosti s literaturou je pojem informace poněkud problematický), ale také vnímání světa a sociální praxe. Míra agentnosti samotných médií je předmětem diskusí, ale jistý její stupeň – i pokud připustíme, že média přesahují pouhou technologii a za jejich rozvojem i užíváním vždy stojí konkrétní lidské intence – jim upřít nelze. Nemusíme se současně ztotožňovat s klasickým McLuhanovým tvrzením, že médium je sdělením samým.

Posledním pojetím vazby literatury a materiality, u kterého se zastavím, je Jamesonovo čtení literárních textů jakožto symptomů velkých epoch vývoje produkčních způsobů, zejména kapitalismu. Toto čtení je možné prohlásit za symptomatické, ovšem natolik sofistikované, že zkratuje jakýkoli přímý vztah mezi uměleckými artefakty a sociální formací, v jejímž rámci vznikají. Je to v pravém slova smyslu čtení, hledající v psychoanalyticko-materialistickém rámci strategické a lokální vazby, které by umožnily číst literární text jako vzorek něčeho mimo něj, aniž by ovšem zastíraly paradoxní fakt nemožnosti jednoznačného přiřazení vzorku k „celku“. Jde tak o „kognitivní mapování“, rozprostření sítě koordinát mezi kulturními texty a prostředím, které je obklopuje. Těžit je přitom podle Jamesona třeba – poněkud překvapivě – z „formálních“ aspektů díla, jako jsou žánr, styl nebo způsob vyprávění. Právě ty totiž vyjadřují společenské „nevědomí“ mnohdy hlouběji než reprezentace, které je většinou snazší propojit s mimoliterárním kontextem.

Každé z pojetí široce chápané materiality textu, které jsem tu právě zkratkovitě nastínil, si s sebou nese problémy. Navíc bohužel neplatí to, že by se tyto koncepce vzájemně doplňovaly – spíše se různě překřižují a osvětlují své slepé skvrny. Myslím ale, že pokoušíme-li se o pohled na literární texty z hlediska jejich široce chápané materiality, jsou toto ramena obrů, na nichž se vyplatí balancovat.

Rubriky: 2019, Aktuality, Blog | Štítky: , , ,