Deska s všelikými příšerami nebo Bláznivá Markéta?

Dlouhé zimní večery lze věnovat různým činnostem. Někdo je prospí, jiný prosedí v kavárně, já je v posledních letech věnuji dlouho odkládané četbě inventářů sbírek císaře Rudolfa II. Čím jsou večery delší, tím z nich vystupují zajímavější informace. Třeba jak se diváci pražské císařské sbírky po roce 1600 vnímali náměty uměleckých děl.

Pieter Bruegel st., Dulle Griet, 1563, Museum Mayer van den Bergh, Antverpy

Když se blíže podíváme, jak jsou v inventářích zapsané dnes známé obrazy, řada odlišností mezi dnešním a renesančním chápáním je nasnadě. Způsob popisu námětu často odráží funkci, kterou díla v císařské sbírce zastávala. Pochopitelně je nutné vzít v úvahu, pro jaké účely a kdo inventář sepsal. Když se podíváme na pravděpodobně nejstarší inventář Rudolfovy obrazové sbírky z roku 1621 (dnes v Národní knihovně ve Vídni), jeho autor, hradní správce sbírky, tzv. šacmistr disponoval velmi slušnými znalostmi ikonografie. Vzhledem ke svému vzdělání a zkušenostem se správou sbírky se orientoval v náboženských a především mytologických námětech. Samozřejmě jej lze považovat za typického diváka obrazárny pouze s výhradami. Nicméně lze předpokládat, že témata, kterým porozuměl výrazně jinak, než jak byla v místě svého vzniku zamýšlena, odráží způsob, jak mohla být dvořany v Praze vnímána.

To se týká zejména děl nizozemských mistrů. Přestože malby Hieronyma Bosche většinou pracují s náboženským, případně mytologickým tématem, většinou se ztrácí v záplavě, inventárními slovy řečeno, „všelijakých příšer“ (allerei gespensten“). Podobně i hlavní náměty děl Pietera Brueghela st. jsou často schované v „podivné maškarádě“ (položka 938: „selzame mascarada“). Jako deska s „všelijakými příšerami“ („allerei gespenseten“) byla označena snad i Brueghelova Dulle Griet (Bláznivá Markéta), později ve Švédsku považovaná za Furii.

Taktéž nizozemské morality nabádající k obezřetnosti a (pohlavní) zdrženlivosti byly pod rozlišovací schopnost šacmistrovu. Tedy Nerovný pár Jana Massyse (dnes Nationalmuseum, Stockholm) je v položce 1011 nazvána jako „další (deska) s obrazem žen“.

Jan Massys, Nerovný pár, 1566, Nationalmuseum, Stockholm

Jindy inventář informací obsahuje ještě méně. Kolem roku 1600 je téměř vyloučeno, že by Rudolf II. vlastnil obraz nahé ženy, jehož námětem by nebyla Venuše, Lukrécie, kající se Máří Magdalena či alespoň nymfa. Nicméně řada položek nese název „ein nackend Weib“, tedy „nahá žena“ (položka č. 850, 858). Někdy jich dokonce bylo více a rovnou ve vodě (č. 909: „Ein baad mit nackenden weibern“). Ať už jejich téma bylo jakékoli, počátkem 17. století nahota figur na sebe strhávala pozornost. Sem tam se nazí objevovali samozřejmě i muži – nahého Marta bychom našli pod položkou č. 1118.

Leonardo da Vinci, Dáma s hranostajem, kol. 1489-1490, Muzeum Narodowe, Krakov

A na závěr jedno z dnes nejslavnějších děl, které císař vlastnil. Pod položkou 1069 nacházíme „ženský portrét od Leonarda da Vinciho“ (Ein weibesconterfect vom Lehonardto de Vinci), s dovětkem, že jde o originál. Dnes bychom pod tímto názvem jen obtížně hledali da Vinciho Dámu s hranostajem aneb portrét Cecilie Gallerani. Současný divák fascinovaně hledí na kontrast zvířete, ruky a výrazu portrétované. Šacmistrovi zvyklému přebírat manýristická plátna s protahovanými lidskými údy či vyobrazeními neskutečných zvířat ovšem připadlo podstatné především to, že jde o ženský portrét a opravdu z Leonardovy ruky!

Opět se vracím ke koncepci dobového oka Michaela Baxandalla. Je vůbec možné se císařovu pohledu na jeho díla dnes alespoň přiblížit? Už aby bylo jaro.

 

Rubriky: 2019, Aktuality, Blog | Štítky: , ,