Město jako válečné pole

Motto I.:

„… začít, rozvést a zakončit větu…“

Claude Simon

Motto II.:

„Nejraději jsem se kamarádil s kanálpucrama, dva akademici tam pracovali a přitom psali knihu o kloakách a kanálech, které procházejí a křižují se pod celou Prahou, tady jsem se dozvěděl, že docela jinačí fekálie přitékají do čistících stanic v Podbabě v neděli, jinačí v pondělí, každý všední den má svou charakteristiku, a tak lze sestavit grafikon průtočnosti fekálií, podle příkonu prezervativů lze zpětně zjistit, ve kterých pražských čtvrtích se více souloží a ve kterých míň, mne ale nejvíc dojmula akademická zpráva o tom, jak krysy a potkani vedli zrovna tak totální válku jako lidé, že ta jedna válka už skončila úplným vítězstvím krys, které se ale okamžitě rozdělily na dvě skupiny, na dvě organizované krysí společnosti, a právě teď pod Prahou ve všech kanálech, ve všech kloakách zuří boj na život a na smrt, veliká krysí válka o to, kdo bude vítězem nad všemi odpadky a fekáliemi, které spádovými kanály stékají do Podbaby, dozvěděl jsem se od těch univerzitně vzdělaných kanálpucrů, že jakmile tahle válka skončí, tak vítězná moc se opět dialekticky rozštěpí na dva tábory, tak jak se štěpí plyny a kovy a všechno živé na světě, aby bojem se znovu uvedlo do pohybu a pak touhou po vyrovnání protikladů byla z minuty do minuty  získávána rovnováha…“

Bohumil Hrabal

…začít někde uprostřed textu a poté pokračovat dále…, a tak jak Fénix, povstává z obřího popelníku příběh,   který se znovu do něj odhozen navrací. Příběh je městem, prostorem, prostředím a možná i konkrétním místem. Nazvěme ho například Ústí nad Labem. Rodí se znovu ze zanechaného popela, z otisků stop a nezřetelných značek. Značek, které orientují náš mentální pohyb v prostoru. V minulém textu se autor těchto řádků o jednom z daných označení zmínil. Byla jím umělecká intervence do „poloveřejného prostoru“ (Burzová, 2015) Ilony Neméth nazvaná Když. Intervence, která znovu aktualizovala téma, komu vlastně náleží nárok k vyjádření se v rámci sdíleného prostředí. A vedle toho otevřela otázku sdílení vnímatelného a střetů pamětí. Město se takto jeví jako prostředí různých linií konfliktů a místo permanentního boje či totální války. Tak jako bojují armády krys v poetickém citátu Bohumila Hrabala, které ožívají díky postavě pana Haňti, někde ve spodních vrstvách města…, tak i na povrchu se odehrávají boje. V Ústí nad Labem se nejedná jen o boj v pohřebnictví, či válku o estetiku, ale i o slova a místa. Proto lze hovořit o stále se měnících „liniích konfliktu“, které přepisují narativy a obrazy reprezentující jednotlivé pohledy.

…avšak zpět k příběhu. Je říjen 2018 Ilona Neméth tedy prezentuje projekt Když. V lednu 2019 se na sociálních sítích začínají objevovat různé reakce. Projet je tak znova aktualizován, interpretován, dezinterpretován či přepisován v rámci podivného a mnohdy i dosti slaboduchého kutilství. Projektu si po několika měsících všímají jak místní nácíčci z SPD (k nimž bohužel můžeme řadit i postavičky z akademického prostředí), po nich následují…? hádejme kdo…? samozřejmě obdivovatelé silné „dělnické“ (dělníci prominou… přivlastni lze cokoliv) ruky Tomáše Vandase z Čistého Ústí… Kupodivu na umělecké dílo reaguje i Ruský konspirační web Sputnik.  V příspěvcích na ksichtovníku  se objevují bizarní postavičky (příkladem může být ústecká figurka Marek Vokšay z neméně bizarní politické strany České suverenity).  Všechny skoro rozhořčené reakce mají něco společného. V první řadě si jejich autoři často nejsou ani schopni dohledat, že dílo nestvořili studenti, ale je prací renomované umělkyně. Za druhé často agresivní tón, zavánějící nacistickou a stalinistickou rétorikou. Za třetí vztahování textu k interpretaci související s kulturní pamětí, k překrucování dějin a aktualizování estetického objektu k současnému dění. Podobné reakce jsou i v diskusích pod textem, kterým reaguje na situaci Mirka Salavová v článku, který vyšel na Idnes.

Obrazy, jež zmíněné odezvy vyvolávají, se stávají jakýmisi modlami. Modlami ve smyslu, jak o nich uvažuje Marie-José Mondzain, která své myšlení orientuje perspektivou hospodářství, oikonomia, kdy je daný pojem užíván k obraně ikon. A všímá si vztahu mezi eikon a eidolon. Pojem eikon je původně verbum v příčestí přítomném, které překládá jako zdající se (a i ve smyslu modu jevení se). Eidolon chápe Mondzain jako modlu.  Na základě dané diference může docházet k výměně (směně) pohledů a to na bázi zástupné funkce eikon a konstrukce, která utváří fantasma.  Obraz přestává být v silném slova smyslu objektem. A je vždy orientován na hranici iracionality v modu jevení se a i mimo inteligibilitu (což je jeho silnou stránkou). Obraz určuje vztah pohledu a subjektu.  Obraz chápe Mondzain jako ekonomický vztah, který je reálný a váže se na konkrétní lidské výměny pohledu (dochází ke sdílení a výměně znaků). Axiologické uchopení obrazu se může opírat právě o dané ekonomické hledisko. (Mondzain, 2005).

Čtení takto popsaných konstrukcí (v již zmíněném režimu fantasmat) odkazuje k prostoru imagiace a fikce. Zde je nutno zvýraznit fantasmagorický rozměr reprezentací v estetickém režimu oproti režimu reprezentačnímu. Z daného důvodu se musíme zaměřit na estetický režim, tak jak ho popisuje Jacques Rancière: „estetika (…) neoznačuje vědu nebo disciplínu, která se zabývá uměním. Estetika označuje typ myšlení, které se uplatňuje v souvislosti s uměleckými předměty a je zasvěcené tomu sdělovat, v jakém ohledu jde o předměty myšlení. Podstatněji, je to specifický historický režim myšlení o umění, idea myšlení, v němž se umělecké předměty stávají objekty myšlení“ (Rancière, 2001: 12). Jazyk se zde pohybuje v rozmezí mezi obrazem a abstrakcí a neguje regulativy reprezentačního režimu, což je základem politické dimenze vnímání uměleckého díla. A současně zpochybňuje politické stratifikace. Objekt tak může být přivlastňován v rámci rozdílných perspektiv. Vyjádření pod zmíněnými reakcemi na dílo Ilony Neméth, můžeme proto číst jako určité obohacené objekty: mikropříběhy, či lépe řečeno mikro-fikce. Tyto mikropříběhy chápeme jako kontingentní realizace,  virtuální aktualizace v nichž dochází k prolínání virtuálního a reálného. Stávají se tak sami uměleckými díly. Jelikož v čase aktualizace se příběhy stávají „reálnými“, či lépe řečeno, díky nim dochází k simulaci (Ryan, 2001) v souvislosti s prožitkem estetického objektu. Estetického objektu jakožto aktu, kterým se realizuje umělecké dílo. Situaci bychom si dovolily přirovnat k recepci pornografie, či digitální hry. Což jsou dle našeho názoru čisté formy ukazující k podstatě umění a ke konfrontačnímu režimu, v němž se odehrává boj o umění, tedy zakládá se a aktualizuje umělecké dílo samotné. Vzniká tak trhlina, která není absencí smyslu, ale je nepřítomností znaků. Tím je konstituována potence zaplnit zmíněné prázdno obrazy, či lépe řečeno „obraznými představami“. Paradoxem celé situace tedy je, že reakce na tvorbu Ilony Neméth můžeme chápat, jako vyjádření v estetickém režimu, jako umělecká díla.

Výstavní projekt Monumentální topografie nám tak znovu odkrývá nejenom problematiku vztahu estetiky a politiky, ale i nutnost zmíněné estetické situace řešit v souvislostech politického prostoru. Právě na toto se zaměřuje v Ústí nad Labem nově vniklá otevřená Platforma pro politiku a estetiku. V rámci této platformy si Vás vážené příznivce estetiky, i zde na stránkách tohoto blogu, dovolíme zvát na akce, které budou v rámci platformy pořádány. A současně budeme rádi za Vaše podněty, nápady a vstupy i reakce, které otevřou estetiku i politiku mimo akademické prostředí (což souvisí i s koncem výuky estetiky na Katedře politologie a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, i s jistou melancholie autora těchto slov, vycházející ze zmíněného mocenského aktu). To byl také jeden z hlavních cílů vzniku otevřené platformy.

Prameny:

BURZOVÁ, Petra. Politika poloveřejnosti, Doplněk 2015.

MONDZAIN, Marie-José. Image, icon, economy: the Byzantine origins of the contemporary imaginary. Stanford, Calif.: Stanford University Press, 2005.

RANCIÈRE, Jacques. L’Inconscient esthétique. Paris: La Fabrique 2001.

RYAN, Marie-Laure. Narrative as Virtual Reality: Immersion and Interactivity. in. Literature and Electronic Media. Baltimore: John Hopkins University Press, 2001.

Rubriky: Aktuality, Blog | Štítky: , , , , , , , , ,