Nudný čtenář Fredric Jameson

Když se začnete probírat texty, které za svou dráhu překlenující šest dekád vydal americký literární a kulturní teoretik Fredric Jameson, čerstvý (takřka) pětaosmdesátník, uvědomíte si brzy něco, co je spojuje: Jamesonovou první knižní prací byla monografie o Jeanu-Paulu Sartrovi a skoro v každém Jamesonově pozdějším delším textu se objeví nějaká pasáž nebo poznámka, kde se Sartre cituje, využívá se některý jeho pojem apod. Tím více to platí pro teoretiky jako Georg Lukács nebo Theodor Adorno, jimž jsou – vedle jiných – věnovány eseje knihy Marxism and Form (1971; nejdelší kapitolu tu ovšem dostal právě Sartre). K nim přibyli Bertolt Brecht, ale také strukturalisté, s nimiž se Jameson kriticky vypořádal – aniž by se řady jejich podnětů zbavil – už v The Prison House of Language (1972): Claude Lévi-Strauss, Louis Althusser, Algirdas J. Greimas a další. Současně – rovněž s kritickým zahrocením – vstřebával dekonstrukci a poststrukturalistickou teorii: hlavně Jacquesa Lacana, Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho, Jeana-Françoise Lyotarda nebo Jeana Baudrillarda. Z druhé strany časové osy samozřejmě nemůžeme zapomenout na Karla Marxe a Sigmunda Freuda. Kniha The Political Unconscious (1981) – vedle knihy o postmodernismu asi nejambicióznější Jamesonovo dílo – je tak svým textovým provedením monstrózně rozvětveným dialogem s těmito a několika dalšími autory. Tím už Jamesonovo psaní v zásadě zůstalo.

Na Jamesonovi mě udivuje, nakolik přiznaně vychází z těchto zdrojů, které kriticky vstřebal a které jeho myšlení neustále podkládají – do té míry, že už uvedené autory jakožto původce určitých pojmů, myšlenkových figur nebo příkladů často ani necituje a čtenář musí být schopný je sám identifikovat. Hustota těchto vazeb je opravdu mimořádná. Přivádí mě to k otázce, v čem vlastně spočívá originalita myšlenkového výkonu, resp. určitého teoretického díla. Jameson nepatří k „zakladatelům diskurzu“, a přesto je jeho místo na intelektuální mapě společenských a humanitních věd nepřehlédnutelné. Podařilo se mu uskutečnit jednu z nejpovedenějších syntéz marxismu a psychoanalýzy a celkově zapojit marxistické a v širším slova smyslu materialistické myšlení do aktuálních debat v rámci literární teorie a společenských věd. Navrhnu teď tři hlediska, která by hutnou intertextovost jeho psaní mohla pomoci ozřejmit.

Jameson zaprvé – jakožto hegelovec – pracuje s myšlenkou celku, totality. Proto si nechce nechat uniknout nic podstatného, co se na intelektuálním poli urodilo, snaží se to do svého myšlenkového projektu – byť i jako negativní člen – integrovat. Jak příležitostně píše, oklika je někdy nejjistější cestou, jak se dostat k cíli, který právě díky této oklice sám získává odlišný smysl.

S tím úzce souvisí Jamesonovo pojetí dialektiky a produktivní kontradikce, která jeho myšlení prohlubuje a posouvá dál. Zcela očividné je to na komplementárnosti zmiňovaných dvou prací, Marxism and Form a The Prison House of Language, tj. knih pojednávajících o marxismu a strukturalismu. A je to právě – v obdobném dialektickém obratu – forma literárního a jiného díla, co je u něj nejhlouběji spojeno se společenskými procesy na tom nejširším historickém plánu. Nejenže se tedy vydává oklikou, ale záměrně si vybírá obtížnější cestu.

Třetí možná odpověď vychází z toho, že myšlení a psaní není pro Jamesona cílem, ale prostředkem; v tom zůstává věrný marxovskému pojetí smyslu teorie. To je patrné už na jeho záměrně kostrbatém a neúhledném stylu – od zapeklitých vět po zmiňovanou poněkud monstrózní kompozici celých svazků – a na digresivitě, pro niž není žádné téma příliš marginální. Jak své psaní komentuje sám Jameson, má to čtenáře udržovat v bdělosti, přenechat na něm část práce a zabránit tomu, aby se sousta výrazu na jazyku rozplývala v lahodné významy. Jeho decentrované, rozbíhavé psaní je v jistém slova smyslu dokonale „neanglosaské“; proto monografie o Jamesonovi zpravidla obsahují také kapitolu o jeho stylu a úvody do jeho myšlení tímto tématem někdy začínají, aby poněkud zmírnily prvotní šok ze čtenářské „nevstřícnosti“.

Jameson vícekrát píše o nutnosti vystavit se nudě, ať už Beckettových her nebo videoartu: právě v tom, že nudí, spatřuje symptom pozaďových očekávání, která diváci na umění nevědomě uplatňují. (Podle něj to souvisí mimo jiné s odmítáním jistých principů nezápadního umění.) Nemůže být někdy podobně suspektní i očekávání oslnivě brilantního, originálního myšlenkového výkonu?

 

Rubriky: 2019, Aktuality, Blog | Štítky: , , ,