Nka

Motto:

„(…) ukout zbraň antilogos; místem, odkud lze vystřelit subverzivní myšlenku; odrazovým místem pohybu, předzvěst, šípová střela, zvedá starou znehybnělou kůru.“

„ (…) Medúza; jsi Afrika, jsi černá.“

Hélène Cixous

V polovině třetího březnového týdne, jsem se optal na středečním semináři dějin estetiky studentek druhého ročníku, na to, co se stalo v našem oboru v týdnu minulém závažného. Odpovědí mi bylo, kromě údivu dotázaných, pár aktualit z dění za humny i z celého vesmíru, či náznaky odkazující na pole soužití na naší Katedře politologie a filosofie Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Podobně, až na výjimky, jako v celé české kotlině, zmíněné studentky minula zpráva o úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností světa umění.

15. 3. 2019 odešel ve věku 55 let na následky rakoviny kurátor Okwui Enwezor, nigerijský rodák, který přispěl zásadním způsobem k proměně „mezinárodní umělecké krajiny“. Byl to autor, který  proměnil euro-centrické vnímání umění. Jak je psáno v nekrologu, který vydává Le Monde:

V jeho očích byla každá výstava prostorem občanské energie, kolektivní představivosti. Byl prvním neevropským kurátorem, který v roce 2002 vedl prestižní kasselskou Documentu. Přispěl k hluboké proměně mezinárodní umělecké krajiny a otevřel ji africkým, latinskoamerickým a asijským umělcům. (…) Byl mnohem více než svědek: byl základním hráčem.“

Okwui Enwezor zastával vedoucí pozice v řadě světových institucí (například byl ředitelem Haus der Kunst v Mnichově, kurátorem Mezinárodního centra fotografie v New Yorku s Joanne Cassulo Fellow ve Whitney Museum of American Art v New Yorku, vroce 2013 byl jmenován kurátorem Benátského bienále 2015  a stal se tak prvním kurátorem afrického původu ve 120 leté historii výstavy atp.).

Enwezor se narodil v roce 1963 v Nigerijském městě Calabar. Roku 1982, po ročním studiu na University of Nigeria, odchází do New Yorku, kde získává titul bakaláře politologie z New Jersey City Unversity. Poté se stěhuje do Bronxu, kde se věnuje poesii, která ho přivádí ke konceptuálnímu umění. Od roku 1994 spolupracuje s africkými kolegy, kterými jsou Chika Okeke-Agulu, Olu Oguibe, Salah M. Hassan a  v jeho Brooklynském bytě zakládá časopis Nka Journal of Contemporary African Art. Nka je slovo z jazyka Igbo, které znamená umění, ale také stvoření (podobně jako slovo Basa, které znamená diskurs). Jak sám píše, zkušenosti, jimiž v osmdesátých letech minulého století prochází, jsou pro něj iniciační: „Měl jsem to štěstí, že jsem byl v New Yorku v době, kdy kritické systémy současného umění podléhaly úplné reformaci(…).“ Sám jakožto zmíněnou zkušenost uvádí výstavu „Primitivism“ in 20th Century Art: Affinity of the Tribal and the Modern v Museum of Modern Art (New York: 27. záři 1984 – 15. ledna 1985). Tento projekt poukazoval na korespondenci moderních a etnických „primitivních“ umění. Což souznělo i s dobovým étosem, jehož příkladem mohou být některé texty v publikac: PERKINS, Morgan a Howard MORPHY. The Anthropology of Art: A Reader. Oxford: Blackwell Pub 2006, kde nalezneme texty klasiků antropologie a filosofie umění již od padesátých let minulého století po léta osmdesátá a dále (např. Franz Boas, Claude Lévi-Strauss, Gregory Bateson atp). Zajímavý je zde například, v kontextu našeho myšlení, článek Arthura Danto Defective Affinities ‘‘Primitivism’’ in 20th Century Art (původně otištěný roku 1984 v The Nation 37226. New York). Okwui Enwezor si na základě zmíněné výstavy, která byla pravděpodobně jeho iniciačním zážitkem ve světě umění, uvědomil i jistá nebezpečí. Jak sám píše: „Po několika měsících jsem pochopil, že bych neměl mít rád tuto výstavu,(…) ale pro mě zůstává základním měřítkem.“ Výstava přispěla ke zproblematizování kvazi-koloniální vize, stavící na binárním kontrastu naivního afrického umění a sofistikovanosti evropské moderny. Tímto vlastně znovu aktualizuje problematiku koloniálního a post-koloniálního uvažování.

Dovolme si proto malou odbočku, která nastíní danou tématiku. Jako východisko našeho přemýšlení o koloniálním myšlení použijeme definici kolonialismu Eberharda Kreutzera (Ansgar NÜNNING, Ansgar, TRÁVNÍČEK, Jiří, HOLÝ Jiří ( eds.). Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce osobnosti –  základní pojmy. Brno: Host, 2006). Koloniálním myšlením rozumíme uvažování související se záborem cizího teritoria „dobytých“ či „osídlených kolonií“. V rámci toho vzniká i „kulturní poručnictví, které podrývá tradice daného území na úkor cizího vlivu,“ (ibidem.). Místní kultura je zde vystavena vlivu kolonizátora a je i jeho prostřednictvím interpretována. Paradoxně zmíněná místní kultura tento vliv i přejímá, vedle toho i přetváří jeho perspektivu v rámci „kulturních transferů“. Z pohledu teorie kultur se koloniálním myšlením zabývají analýzy „koloniálních diskurzů“ tak jak byly koncipovány z pozic post-kolonialismu. Jako příklad je možno uvést Saidův fenomén „orientalismu“ a kritiku západního logocentrismu u Hélène Cixous. (SAÏD, Edward Waide.  Orientalismus, Západní koncepce Orientu, Praha 2008,  CIXOUS, Hélène. Smích Medúzy, Aspekt. Bratislava 1995).  Koloniální myšlení je zpochybňováno (již od 18. století) akty dekolonizace, antikolonialismu (příkladem mohou být projevy černošského obyvatelstva v padesátých letech dvacátého století, které na jednu stranu byly např. v souvislostech se železnou oponou chápány jako politická propaganda a na straně druhé jako akty osvobozování a upozorňování na problém utlačování) a post-kolonialismu (od 70. let minulého století), který souvisí i s „obratem k jazyku” a tak je možno hovořit o post-koloniálním obratu. Můžeme i mluvit o střetu diskurzů koloniálních, dekoloniálních, antikoloniálních a postkoloniálních. Je nutno si uvědomit, že v rámci samotných diskurzů dochází ke „kontrole“, diskurzy se vylučují – „zřeďují“ (viz např. FOUCAULT, Michel. L´Ordre de discours. Paris: Gallimard, NRF 1971). Mechanismy zředění označuje Foucault termíny komentář, autor a disciplína. Jak dokazuje Said, zmíněné mechanismy kontroly fungují i v koloniálním diskurzu: Komentáře ignorují to, co si o sobě myslí samotní obyvatelé kolonií, autor preferuje vlastní kulturu a disciplína pojímá recepci domorodých vyjádření v rámci vlastních propozic, např. již zmíněných „orientalismů“ (Said, 2008). Vedle toho je třeba si uvědomit funkční provázanost kolonialismu s expanzivní imperiální politikou, zakládající pole vztahů mezi metropolitní politikou a koloniemi  (např. SAID, Edward Waide. Culture and Imperialism, New York: Vintage Books 1994). Zásadním dílem, které představuje tématiku kolonialismu a post-koloniálních diskurzů je publikace: WILLIAMS, Patrick, CHRISMAN. Laura. Colonial Discourse and Post-colonial Theory: A Reader, Columbia University Press New York 1994.

Důležitý zde není jen termín „orientalismus“ jakožto myšlenkové klišé západu, ale i problém logocentrismu. Jazyk je totiž kontaminovaný ideologií. Z toho důvodu je nutno reprezentace „rozpustit“. A tak odkrýt řeč původní v jejím před-jazykovém stádiu, kdy přestává býti symbolickým systémem západního světa a nástrojem jeho konceptualizací. Myšlení Okwui Enwezora tak znovu aktualizuje potřebu posunu teorie umění a estetiky (nejenom) mimo kognitivismus, či lépe řečeno konstruktivismus (jako příklad se nabízí možnost rozbití binárních systémů uvažování a dekonstrukce konceptuálních metafor, či odmítnutí evropského důrazu na diachronní chápaní dějin a to včetně dějin umění). Tímto je vlastně aktualizována myšlenka úvodního citátu Hélène Cixous:  „(…) ukout zbraň antilogos; místem, odkud lze vystřelit subverzivní myšlenku; odrazovým místem pohybu, předzvěst, šípová střela, zvedá starou znehybnělou kůru.“ A tak se znovu otevírá možnost oživení subverzivních forem myšlení, forem znemožňujících uvažování na poli struktur a posunů horizontů.

PS: Autor textu děkuje Zdeně Kolečkové za upozornění na článek v Le Monde, který byl nekrologem za Ekwui Enwezor.

PPS: Pár doporučení beletrie (tak trochu mimo téma textu) pro studentky a studenty: Harper Lee, Jako zabít ptáčka (klasika, ale nedávno jsem našel nové vydání v levných knihách). Dále potom Hidden Figures: The American Dream and the Untold Story of the Black Women Mathematicians Who Helped Win the Space Race od Margot Lee Shetterly (byl dle toho natočen i film…, avšak knížka je lepší).

Rubriky: Aktuality, Blog | Štítky: , , , , , , ,