Deset textů, které otřásly světem (ne tak úplně…)

Zhruba před čtrnácti dny jsem dostal email od staršího kolegy, ve kterém mě a několik dalších jedinců žádá o náš osobní seznam zásadních, anglicky psaných článků z filozofie umění vydaných v posledních třiceti letech. Touto cestou tedy zabíjím dvě mouchy jednou ranou: dodávám onen seznam a plním svou blogovací povinnost. Na seznamu nejsou integrální součásti knih, překlady do angličtiny a texty již přeložené do češtiny. To, co následuje, je deset esejů, jejichž výběr – jak už to u takových seznamů bývá – ovšem vypovídá o hodně více o mých současných či nedávných preferencích (a také o značných mezerách ve vzdělání) než o čemkoli jiném (nápadná je např. absence článků publikovaných ve vlajkových lodích oboru, British Journal of Aesthetics a Journal of Aesthetics and Art Criticism). Před rokem by seznam vypadal jinak, za rok (možná i za měsíc) asi také.

Ke každému textu dodávám krátké vysvětlení. Řazení za sebou je náhodné, nijak nereflektuje mé preference.

Gillian Rose, „Beginnings of the Day. Fascism and Representation“, in: Bryan Cheyette – Laura Marcus (eds.), Modernity, Culture, and „the Jew“, Stanford University Press 1998, s. 242–256.

Rose je dnes pozapomenutá britská filozofka (i když Verso nedávno znovu vydalo její Hegel contra Sociology), jíž ovšem patří několik primátů. Dokázala se prosadit v oboru skoro ze sta procent ovládaném muži, a to s východisky marginalizovanými i v rámci i tak malé britské opozice vůči analytickému mainstreamu; je také autorkou jedné z prvních anglicky psaných monografií o Adornovi. Vycházela z Hegela a Adorna a svým čtenářkám a čtenářům rozhodně nic neusnadňovala. Předčasně zemřela, její memoáry psané s vědomím blížícího se konce patří mezi vrcholy filozofické autobiografie. V této studii jí slouží film The Remains of the Day k rozpracování filozofické kritiky reprezentace vymezující se ostře proti heideggerianismu a jeho postmoderním variantám.

Richard Wollheim, „Pictorial Style: Two Views“, in: Berel Lang (ed.), The Concept of Style, Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1979, 129–45.

Wollheim patří stále k nejvlivnějším filozofům umění v anglofonním světě, jeho interpretace především vizuálního umění z pozice psychoanalytické filozofie mysli vytváří sice relativně konzervativní, nicméně filozoficky robustní koncepci smyslu a funkce umění. Tento text o stylu je toho prvotřídním příkladem. Kdokoli, kdo chce dnes psát o teorii stylu, si nemůže dovolit ignorovat Wollheima.

Alfred Gell, „Vogel’s Net: Traps as Artworks and Artworks as Traps“, Journal of Material Culture, roč. 1, 1996, č. 1, 15–38.

Striktně vzato není Gell filozof, nýbrž antropolog. To ale nevysvětluje, že jeho nejslavnější, na smrtelné posteli psaná kniha Art and Agency, je dodnes filozofickou estetikou trestuhodně ignorovaná. Gell byl především mistr krátké formy a jeho text o uměleckých dílech jako pastech je vysoce originálním příspěvkem do debaty o vztahu metropolitního a nemetropolitního světa umění, který nezapře inspiraci filozofií Arthura Danta, ale ani kritický odstup od ní. O jiném, stejně skvělém článku Gella, „The Technology of Enchantment and the Enchantment of Technology“ napsal v jedné z řídkých zmínek o Gellovi z pera estetika Denis Dutton: „Gell’s article can only be described as eccentric, yet its very oddity requires the reader to reconsider settled positions in new ways.“ Ač to tak Dutton nemyslí, větší pochvalu si nedokážu představit.

Cora Diamond, „The Difficulty of Reality and the Difficulty of Philosophy“, in: Stanley Cavell – Cora Diamond – Ian Hacking – John McDowell – Cary Wolfe, Philosophy and Animal Life, New York: Columbia University Press 2008, 43–90.

Noví wittgensteiniáni se rychle dostávají z módy, ale Stanley Cavell, John McDowell, Stephen Mulhall nebo Cora Diamond zásadně, byť někdy nepřímo, přispěli k oživení anglicky psané filozofické estetiky. Posledně jmenovaná napsala tento nenápadný, ale působivý text vzniklý na okraj filozofických debat okolo Coetzeeho „románu“ Životy zvířat. Diamond zkoumá, jakým způsobem dává literatura (filozofická i jiná) vystoupit neredukovatelné složitosti reality. (Skvělou knihou mapující filozofickou diskuzi o Životech je Mulhallovo Wounded Animal.)

David Bell, „The Art of Judgement“, Mind, roč. 96, 1987, č. 382, s. 221–244.

Originalita Bellova „Umění soudu“ dnes nemusí být tak zřejmá, protože textů zkoumajících relevanci Kantovy estetiky pro fundamentální otázky epistemologie a filozofie mysli již existuje hodně (viz např. v podstatě cokoliv od Hannah Ginsborg). Bellovi patří zásluha, že ukázal, jak Kantova teorie estetické soudnosti souvisí s centrálními problémy fregeovské filozofie jazyka.

Martha Nussbaum, „‚Finelly Aware and Richly Responsible‘. Literature and the Moral Obligation“, in: Love’s Work: Essays on Philosophy and Literature, Oxford University Press 1990, s. 148–167.

Přední morální a politická filozofka, Nussbaum v tomto textu na příkladech Henryho Jamese vysvětluje svou tezi, že některé romány za určitých okolností přispívají k rozvoji občanských ctností. V devadesátých letech velmi živá diskuze.

Sebastian Gardner, „Philosophical Aestheticism“, in: Brian Leiter – Michael Rosen (eds.), The Oxford Handbook of Continental Philosophy, Oxford University Press 2007, s. 75–121.

Cokoli, co napíše Gardner, stojí za to číst (viz jeho článek v druhém čísle letošní Estetiky, která vyjde příští měsíc). Přes obrovskou produkci studií o německé klasické filozofii, jež vzniká v posledních desetiletích, neznám lepší text, který by takto přehledně a přitom nepovrchně předložil jádro odkazu německé klasické filozofie pro filozofické uvažování o umění.

Whitney Davis, „Subjectivity and Objectivity in High and Historical Formalism“, Representations, č. 104, 2008, s. 8–22.

Kunsthistorizující filozof, nebo filozofující kunsthistorik? Původně odborník na nejstarší egyptské umění, Davis se vyprofiloval do klíčového současného teoretika dějin umění a vizuální kultury obecně (jeho A General Theory of Visual Culture strčí hravě do kapsy drtivou většinu produkce tzv. visual culture studies). Ve svých textech navazuje na ambiciózní projekt Heinricha Wölfflina pojímající dějiny umění jako dějiny vidění. Tuto studii Davis zapracoval do výše zmíněné Obecné teorie. Ale mohla by tady být uvedena i např. "Visuality and Pictoriality" z časopisu RES: Anthropology and Aesthetics, nebo jeho heslo o formalismu z Encyclopedia of Aesthetics, obojí taktéž texty později zapracované do této knihy. Nemůžu se dočkat vydání jeho nové Visuality and Virtuality!

Robert Pippin, „What Was Abstract Art? (From the Point of View of Hegel)“, in: The Persistance of Subjectivity. On the Kantian Aftermath, Cambridge University Press 2005, s. 279–306.

Pippin je jedním z nejzajímavějších apologetů trvající relevantnosti německého idealismu v současnosti. Mohl bych sem zařadit skoro každý jeho text o umění, třeba skvělé eseje o noirových filmech, ale zvolil jsem tento, protože dobře reprezentuje jeho přístup k zásadnímu interpretačnímu oříšku hegelovské estetiky, totiž postulovanému konci relevantnosti umění pro moderní dobu.

Ronald Dworkin, „Can a Liberal State Support Art?“, in: A Matter of Principle, Oxford University Press 1985, s. 221–233.

Lucidnější expozé všech úskalí a předností – a nakonec apologii – (v americkém smyslu) liberální pozice ohledně podpory umění a kultury z veřejných rozpočtů si lze stěží představit. Chce-li si člověk vytříbit v dané otázce svůj názor (ať už je jakýkoli), těžko hledat lepší místo, kde začít.

Rubriky: Blog | Štítky: , ,