Černého Kafka a archeologická závrať

I.

Cca. 2002. Dívám se na diskuzi ve zpravodajské relaci České televize. Ve studiu sedí několik (dva, tři?) hostů včetně známého historika umění, snad u příležitosti dokončené restaurace relikviáře sv. Maura. Redaktorka se ptá, zda to nejhodnotnější umění z minulosti nezapadne a nakonec dojde spravedlivého uznání. V odpověď zazní neochvějné ano. Nedává mi to smysl. Kupodivu nikoli proto, že se tu neproblematicky předpokládá existence univerzálního hodnotového rámce, nýbrž proto, že mně přijde bláhové ignorovat všechny náhody a záměry, které mohou zabránit v cestě do přítomnosti těm nejcennějším objektům hmotné kultury. Když obdivujeme asyrské lvi, jak víme, že se díváme na ty nejlepší sochy lvů, jaké byly v té době vytesány? Neobdivujeme nakonec spíše obecný druh, jehož příklad se nám zachoval, než jeho nejskvělejší instanci?

II.

17. listopadu 2014. Poprvé vidím na vlastní oči Kafku Davida Černého v zadním náměstí novostavby nad zastávkou metra Národní třída. Končí zde jedna z několika demonstrací toho dne. Ani po očitém svědectví neměním názor. Jde o další z řady Černého děl, které jsou prvoplánové a na efekt (klikující londýnský autobus, prostředníček na Vltavě), navíc, proměňující se K. nedává jako socha na daném místě žádný historický smysl, spíše se vnucuje jízlivá interpretace, že jde o nezamýšlený symbol „kafkárny“, jakou je novostavba s obchodním centrem stojící vedle již existujícího obchodního centra a kvůli níž musel veřejný zájem, jakým je hromadná veřejná doprava, ustoupit zájmům soukromého investora. Přesto, nebo právě proto, mě na ní něco fascinuje, něco, co pro mě zachytila fotografie Barbory Kleinhamplové z toho dne: vizuální kontrapunkt trvanlivého „zhotovování“ a pomíjivého „jednání“. Pro nedostatek lepšího termínu volím ex post výraz „archeologická závrať“.

(foto: Barbora Kleinhamplová, zdroj: http://a2larm.cz/2014/11/fotogalerie-nekolik-tvari-17-listopadu/)

III.

Při pohledu na Černého plastiku se mi neustále vtírá vidina ruin Prahy, z nichž se tyčí Kafka, či jeho zbytky, a budoucí archeologové se snaží z tohoto pozůstatku dávno zaniklé kultury vyčíst její hodnoty a způsoby života. Jde o verzi třídy obrazů kolujících v nejrůznějších zhmotněních naší vizuální kulturou, které mají společné monumentální stavby jako příznaky zašlé slávy („hic transit gloria mundi“).

IV.

Nabízí se navázat exkurzem k roli ruin v estetické představivosti pozdně moderní doby: Nejdříve pár zmínek o osmnáctém století a kategorii vznešena (a odkazem na probíhající, nezávratnou, výstavu grafik mistra architektonické závratě Piranesiho v Clam-Gallasově paláci), pak připomenout Adornův popis krajiny nesoucí stopy kultury jako utopické upomínky na smysluplnější život, ale zároveň také mementa zaniklého útlaku a nakonec jako kýčové projekce obyvatel velkoměst. Konec by patřil aktualizující zmínce o fenoménu „ruin porn“ doprovázejícího trvající hospodářskou krizi. Nic z toho ale vlastně nedává smysl, protože socha Kafky není ruinou.

V.

Jsem zmatený z toho, že mi Černého objekt přijde špatný, a přesto mě fascinuje. Nejde snad přitom o případ „guilty pleasure“, tedy situace, kdy nacházím zálibu v něčem, co zároveň porušuje vkusové normy, s kterými se ztotožňuji. Jde tu spíše o situaci, kdy jeden a ten samý artefakt je nahlížen pod odlišnými, nekompatibilními kategoriemi, které pojmenovávají odlišné sítě intencionalit. Je tu (slovníkem sportovních redakcí) "efektní, ale neefektivní" umělecké dílo manifestující pochybné intence umělce a investora, ale zároveň jej vnímám jako budoucí ruinu, předmět archeologické imaginace, která v něm vidí nikoli objekt aspirující na status jedinečného estetického objektu, ale koncentraci celé jedné civilizace do vzácně zachovalého artefaktu. Síť intencionalit, jehož hmotným středem je socha Kafky, je pro tyto virtuální archeology snad matnější, ale zato výrazně širší než v prvním případě: aspiruje na to obsáhnout celou civilizaci. Archeologická závrať z asyrského lva. Napětí mezi těmito dvěma kategoriemi přitom spíš než by jí bránilo, umocňuje mou fascinaci Černého Kafkou.

VI.

Je možné připsat „archeologickou závrať“ k dobru Černého soše, i když sotva byla zamýšlena? Je potřeba ji brát jako žádanou reakci, i když neexistují žádné kontextové indicie, že na ni byl brán ohled (veřejné skulptury se přeci vystavují tak nějak podvědomě s ohledem právě „na věčnou památku“, „v odkaz budoucím generacím“)? Máme poměřovat každou veřejnou sochu z perspektivy budoucí ruiny? Znamená to, že není nerezový Kafka zas tak špatný, nebo že bude čím dál méně špatný? Nešlo by ale takto "zachránit" z estetického pekla i obludnosti Anny Chromy? Proč tedy žádnou archeologickou závrať v případě Senovážného náměstí nepociťuji? Nebo jsem dospěl k perspektivě budoucích archeologů právě díky tomu, že Černého Kafka tak exemplárně zhmotňuje bezohlednost kapitálu? Je to její "objektivní", byť nezamýšlená hodnota, nebo je má závrať nakonec jen sublimací politického afektu, estetickou verzí morálního rozhořčení nad úpadkem „naší civilizace“, jak jej ventiluje egyptolog Miroslav Bárta?

Rubriky: Blog | Štítky: , , , ,