Moje kulturní sofijské vánoce

Když člověk (já) leží celý podzim pod tíhou svého vlastního psaní, těší se o to víc na moment, kdy vše odhodí a odletí na jih. Už celý prosinec se mě studenti (tedy, studentky) ptali/y, zda u nás pečeme cukroví (nepečeme) a jak to, že jíme kapra na Mikuláši a ne na Štědrý den, prostě na vše, co není spojeno ani trochu s literární teorií.

Stihnout za deset dní vaření, setkávání s kamarády a k tomu dvě představení, dva filmy, vánoční besídku v Českém centru a pokus dostat se do sociálního centra Chaspel (česky Rumpál, web: http://xaspel.net/english/) na představení nové knihy, byl dostačující výkon. „Pokus“ v poslední větě byl neúspěšný, jelikož se moje sofijské instinkty bohužel vytrácejí a neuvěřitelné se stalo skutkem – dostat se městskou hromadnou dopravou do centra netrvalo plánovaných 40 minut, ale o hodinu více, kdy se zájem o to, ponořit se do sofijské levicové scény a sehnat si knihu s překlady o identitě a migraci, vytratil. Touha vyzkoušet si nové art kino G8 a vidět gruzínský film Schůzky naslepo (který bych v Budějcích opravdu nikdy neviděla, i když před rokem vyhrál cenu a finanční podporu v Karlových Varech) musela zase překonat ekonomické překážky – kdo by řekl, že 23. prosince v 18h nebude jiný zájemce než já? Asi všichni kromě mě, takže jsem nakonec zaplatila dva studentské lístky (pro dva lidi se už promítá) a zažila po dlouhé době zvláštní situaci – být úplně sama v kině. Další filmový zážitek byl spojen s předvánoční tradicí – s kamarádkami z gymplu, taky žijícími mimo Sofii, se setkáváme každý rok u nějakého nového bulharského filmu. Letošní počin Stefana Komandareva Soud (https://www.youtube.com/watch?v=XRCAYsrl37s), který trochu opakuje formuli „výborní herci“, „velké téma“ a „úžasný a bulharsky mluvící Miki Manojlović“ se kterou uspěl minule (Svět je velký a záchrana kyne odevšad, https://www.youtube.com/watch?v=HKjfJ4oJrvA), mě nechal skoro chladnou. Návštěva malé scény Národního divadla v rukou režiséra Javora Gardeva byla potěšující, i když ne strhující jako předloňský Hamlet (https://www.youtube.com/watch?v=LUEihoMLtQo) ale to nejlepší přišlo nakonec.

Divadelní ateliér Sfumato (http://www.sfumato.info/) byl založen v roce 1989, ale svoji budovu, kde hraje do teď, otevřel v roce 2004. Další místo, které si pamatuji z dětství jako chátrající nebezpečný areál, který býval veřejnými lázněmi. Na okraji parku, za větším a v současnosti pro mě nezajímavým divadlem Sofia, u Kanálu (sofijské pseudořeky)… Prostě na okraji, a to i svým přístupem k divadlu vymezujícímu se proti konvencím všeho druhu. Divadlo nemá soubor, má vlastně dva režiséry Ivana Dobčeva a Margaritu Mladenovu, kteří divadlo založili a pracuji v něm dodnes, hostí množství akcí a zve divadla z jiných měst. Může si dovolit dělat cykly, jako třeba ty, věnované Strindbergovi či Dostojevskému. A stejně tak si může dovolit vybírat si mladé či ne až tak mladé, ale vždy zajímavé, herce. Když někdo z nich zavítá do seriálu, sál se zaplní lidmi, kteří pak píšou na internetu „toto nebylo pro mě“. Ale z mých zkušeností, na jejich představení nikdy nebylo prázdné místo.

Letošní premiéra Letadlo má zpoždění (režie M. Mladenová) je svým výrazem a obsahem z mnoha hledisek výkřik do tmy, na hranici snesitelnosti. V hale na letišti čeká skupinka lidí na odlet letadla a ten se pořád oddaluje. Někdo udělá první krok a pak se všichni po něm dívají na obrazovku, píšou smsky, vyndávají svačiny. Jsou monolitním celkem, mají společný nejen prostor, ale i cíl. Dvanáct herců na scéně nevytváří žádné scénické postavy, ale odříkávají jeden nekončící monolog. Monolog, který střídavě chrlí jeden, dva, tři, nebo všichni najednou. Střídání hlasů rytmizuje projev, který zasahuje přímo do černého. Obsah – proč chci z této země vypadnout a to hned! V této části představení byla za herci navíc na plátno promítána různá fakta o nezaměstnanosti, o špatné sociální situaci, o beznaději. Vzadu statistika, vepředu nejosobnější výjev niterných emocí. Texty psali samotní herci, i když pak prošly rukou mladého, ale už velice uznávaného básníka Stefana Ivanova. Nikomu nebylo úplně příjemné sedět v sálu, diváci neskrývali slzy, anebo se neklidně otáčeli na židlích. Herci ale pokračovali s vykřikováním nepříjemných „pravd“ a nenechali nikoho, aby si oddechl. Vykřikovali, že nemohou už bojovat každý den se vším, aby žili normálně, že nechtějí, aby takto žily jejich děti, že cítí, jak sami dělají to, co je nejvíc štve, protože se přizpůsobují a už se nechtějí dále přizpůsobovat. Od každodenních problémů při zařizování čehokoliv, po existenciální otázky po smyslu všeho. Moje osobní recepce byla samozřejmě ovlivněna tím, že jsem sama už odjela a asi se nevrátím. Můžu si říkat, že to nebylo gesto, že to nebylo, abych utekla. Ale slyším ze všech stran, jak jsem udělala dobře, že jsem vypadla ze Sofie. Česko? Určitě se tam žije lépe, že? Slyším to v taxíku, ve výtahu, od kamarádů mých rodičů. Udělala jsi dobře, tady se to nedá. To, že mě nevedla zoufalost ani hněv, ale zvědavost, jim nepřipadá jako smysluplný důvod. A monolog v divadle vykřičený nám všem do duší byl zážitek, který nevyšumí. Po této agresivní první půlce atakovala druhá část představení smysly jinak. Byla to recitace básní bulharského básníka Borise Christova (r. 1945), které mají též specifickou atmosféru. V českém překladu Ludmily Kroužilové zní například takto:

Zvon

Po dlouhých provazech se spouští liják dolů

A jako šašek metá salta, co má síly.

Ze země stoupá kouř a k společnému stolu

Usedli mrtví – brambory se dovařily.

 

Je ticho – ani lžíce nezazvoní hranou

A nikdo nepromluví, nikdo neodpoví.

Jen tatínek tam sedí zamyšleně stranou,

V kostelním zvonu podal žrádlo svému psovi.

 

S tím zvonem provázel jsem otce ke hřbitovu

Na konci vsi, kde starců několik ho skrylo…

Ten zvon má boží hlas a rozezní se znovu –

vždyť kudy chodím, hledám srdce, jež v něm bilo.

 

Má naději, ty holubice oškubaná,

buď raději o hladu než z milodarů sytá,

člověku s žezlem vyhni se, i domu pána,

kde šťastní holubi se činí u koryta.

 

S chuďasy vrabčáky se poděl o to málo,

co najdete – a drž se, neuhýbej z místa…

Neslyšíš? Ve zvonu se srdce rozhoupalo

a stará kočka číhá – ke skoku se chystá…

 

Zas bude pršet – kouřem zahalí se země,

až déšť nás po provazech dlouhých spustí dolů

k věčnému stolu. Tam si k otci přisedneme,

na naší polévce si pochutnáme spolu.

 

Co říci na závěr? Moje letadlo nemělo zpoždění. Bohužel? Bohudík?

 

P.S.: Ukázku z představení můžete sledovat zde: http://bnt.bg/part-of-show/margarita-mladenova-za-spektaka-la-samoleta-t-zaka-snyava

 

Rubriky: Blog | Štítky: , , ,