Mimésis mezi fenomenologií a neurovědou

Zdá se, že interval mého blogování odpovídá frekvenci vydávání nového čísla The British Journal of Aesthetics, mého druhého nejoblíbenějšího estetického časopisu (a podobně jako tento časopis, mají i mé příspěvky typicky zpoždění). Nové, tentokrát říjnové, číslo je pro čtenáře, které zajímá pozvolný obrat anglosaské estetiky k empirickému výzkumu, obzvlásť zajímavé. Obsahuje jednak pozoruhodnou studii od Jennifer Anny Gosetti-Firencei, která se pokouší – nakolik úspěšně bude předmětem tohoto blogu – zapříst rozhovor neurovědy a fenomenologie; jednak – snad po vzoru mého nejoblíbenějšího estetického časopisu – rozsáhlou diskuzi o knize Davida Daviese The Artful Species.

Článek „The Mimetic Dimension: Literature between Neuroscience and Phenomenology“ je příspěvkem k teorii fikčních světů, otázce mimésis a definici literárního estetického prožitku. Právě ten lze dle literatury, ke které autorka odkazuje (např. Marie-Laure Ryan) a s níž sympatizuje, charakterizovat jako „ponoření se“ (immersion) do světa příběhu. Takové tvrzení je však, dodává v zápětí, příliš neurčité: jeho obsah je nutné specifikovat, a to s pomocí termínu mimésis. Právě na typu vztahu světa fikce k realitě, který daná teorie fikčních světů předpokládá, záleží to, jakou podobu příslušná teorie literárního prožitku jako ponoru nakonec má. A svět fikce se ke skutečnosti může vztahovat způsoby různými – jejich klasifikace tvoří jádro komentované studie. Jemnější, vnitřně rozrůzněné pojetí mimésis pak může pomoci k ohodnocení jednotlivých teorií literárního prožitku – jejich přiřazení různým podobám mimésis, například.

Mimésis má trojdimenzionální charakter, přičemž umělecká díla – přinejmenším ta, do jejichž světa se lze vnořit – využívají celého dimenzionálního spektra, které nabízí. V první a druhé dimenzi literární dílo reflektuje (či reprezentuje nebo zobrazuje) skutečný svět, a to v jeho aktuální („aktuální dimenze“) či možné podobě („možná dimenze“). Teprve na úrovni třetí, tzv. „ideální dimenze“ pak můžeme mluvit o vytvoření literárního světa; ten odráží skutečný svět skrze první či druhou dimenzi a zároveň jej ovšem opouští – rekonfiguruje jej. Inspirace Ricoeurem – jeho mimésis I, II a III – je zřetelná, třebaže se autorka bohužel o přímé srovnání svého a jeho výkladu třech mimetických modů nepokusí (ale Ricoeura alespoň v dalších částech práce hojně cituje).

Každá z dimenzí může být v tom kterém díle zdůrazněna; neznamená to však, že by zbylé dvě chyběly. Zatímco první dimenze převládá např. v žánru historického románu a druhá v tragédii, je třetí dimenze dominantní zejména v modernistické literatuře, jejíž světy jsou z hlediska reálna nemožné, ale fungují velmi dobře – dle svých vlastních pravidel (Gosetti-Ferenceiové hlavní příklad je Kafkova povídka.Zpráva pro Akademii). Přesto však má i historický román v sobě přítomnu idealitu třetí dimenze, alespoň nakolik čtenářům umožňuje opustit tento svět a vnořit se do světa románu vlastního (jakkoli syceného – nevyhnutelně syceného – zkušenostními strukturami aktuálního i možného světa). Ekstatický, transcendentní charakter třetí mimetické dimenze, související s konstrukcí literárního světa, považuje Gosetti-Ferencei za svůj vlastní vklad do debaty o vztahu skutečného a fikčního světa. Aristoteles, říká na jednom místě, nešel dostatečně daleko: mimésis není jen zobrazením možného, ale také jeho rekonfigurací.

Takto tedy zhruba vypadá vlastní autorčina teorie. V souvislosti s třetí mimetickou dimenzí bychom se mohli například ptát, zda-li lze konstituci „nové reality“, heterokosmu, stále stavět na termínu mimésis: nesignalizuje tento akt právě opuštění hájemství mimésis? Není akt vnoření se do nového univerza zároveň aktem opuštění světa starého, jak ostatně naznačuje i termín transcendence či ekstáze, který v souvislosti s třetí dimenzí Gosetti-Ferencei používá? Autorka se s těmito námitkami vypořádává poukazem na to, že konstituce literárního světa není nikdy oproštěna od vztahů k realitě – že k ní dochází právě skrze první dvě dimenze, skrze nápodobu v úzkém či běžnějším slova smyslu.

V druhé polovině textu pak přistupuje k zhodnocení teorií dalších badatelů, především fenomenologů a neurovědců. Fenomenologii, je třeba podotknout, rozumí jako teorii prožitku literární fikce, nikoli tedy v jednoznačně historickém smyslu, tedy v návaznosti na Husserla. Velmi zjednodušeně bychom mohli říci, že její polemika s fenomenology – především s Iserem – spočívá v rozvinutí výše zmíněné odpovědi na anti-mimetickou námitku stavitele nového světa. Myšlenku, že svět fikce není nikdy naprosto autonomní, že je vždy zasazen v nějak situované imaginaci skutečného čtenáře či čtenářky, staví proti tendenci Isera a dalších fenomenologů v popisu prožitku četby počítat s ideálním čtenářem.

Jsou to právě neurovědci, kteří podle Gosetti-Ferencei upomínají současnou literární vědu na existenci „vtěleného čtenáře“. Autorka představuje výzkum zrcadlových neuronů – domnělé fyziologické základny lidské mimetické schopnosti. Aktivita zrcadlových neuronů byla, tvrdí, prokázána nejen při vlastním výkonu stejně jako sledování činnosti druhého, ale také při četbě o jednání druhého (odkazuje přitom především k článku Gerharda Lauera, „Spiegelneuronen“). Procesu čtení, rozumění jazyku je tak, argumentuje Gosetti-Ferencei, třeba rozumět prostřednictvím vnímání a jednání.

Gosetti-Ferencei je, alespoň nakolik mohu soudit, pečlivá a spolehlivá interpretka: ve svém textu představuje řadu teorií (kromě výše diskutovaného Isera věnuje mnoho prostoru Aristotelovi, Ricoeurovi, Sartrerovi, Doleželovi a řadě dalších). Až v poslední části jejího článku, ve které se věnuje neurovědě, zaznamená čtenář jistou uspěchanost. Podezřelý je už samotný výběr autorů, které cituje; hlavní nedostatek však vidím ve způsobu, jakým s texty pracuje. Zatímco ve fenomenologické části představovala jednotlivé autory jako autory teorií, k neurovědcům odkazuje pouze v poznámkovém aparátu – jejich autorská role je potlačena, jsou představováni spíše zvěstovatelé nezpochybnitelných objevů než tvůrci kritizovatelných teorií. Sama teorie literárního prožitku, která z objevu zrcadlových neuronů vyplývá, není nijak zřetelně artikulována.

Termín „vtělenost prožitku“, se kterým autorka operuje a jenž pro ni představuje hlavní přínos neurovědy pro teorii literárního zážitku, bude přitom mít v kontextu nerovědy (ve které je tělo tělem zasunutým ve skeneru) jiné konotace, než v kontextu hermeneuticko-fenomenologické tradice (ve které je tělo tělem v čase a určitém kontextu). Třebaže tedy s její kritikou Iserovy teorie četby založené na prožitku ideálního čtenáře sympatizuji, nemyslím, že by protilékem byla právě neurověda, jejíž výzkum charakterizuje mimo jiné právě to, že tělo vnímá jako nesituované; jednotlivá těla jsou pro ni zaměnitelná a výsledky měření jsou neexistujícím – nevtěleném, ideálním – průměrem jednotlivých analýz.

Přes autorčinu snahu ukázat přínos neurovědy pro fenomenologii četby je její poslední slovo skeptické. Právě třetí dimenze mimésis, tvrdí, empirickému výzkumu nevyhnutelně uniká, „protože literatura, které se daří nejlépe podnítit lidskou imaginaci, nabízí právě transcendenci empirického či dokonce vytvoření ideality obtěžkané kontraskutečnostními prvky.“ (426) Tohle tvrzení ve článku opakovaně zaznívá, nezdá se mi však nijak vyargumentované. Proč by zrcadlovým neuronům mělo vadit, že jednání, na které reaguje, poslouchá zákony jiného světa? Možná, že stopují skutečnost v její aktuální a možné dimenzi; ale pokud ano, pak tento nález – zcela jistě empirický – v článku nezaznívá.

V každém případě je ovšem studie Jennifer Anny Gosetti-Firencei velmi zajímavé čtení, ovšem spíše než pro debatu mezi fenomenologií a neurovědou jako příspěvek k teorii čtení. A mimochodem, koho teorie četby jako ponoru do fikčního světa zajímají, bude mít v dubnu příležitost seznámit se s jejich nejnovějším vtělením – teorií estetické iluze. Ve dnech 20. – 22. dubna se v bubenečské vile Lana uskuteční kolokvium nazvané Estetická iluze v literatuře a umění.

Rubriky: Blog | Štítky: , , , , ,