KUPŘEDU DO MINULOSTI: Benátky, Atény a temporální dialektika současného umění

Jako stálé očekávání nového modelu iPhonu, či Niků – současné umění je závislé na neustálém proudu nového, na očekáváních a vizích, či dokonce příslibech té či oné budoucnosti. Ale zdá se, že se tato orientace převrací. Dokonce i loňské Berlínské bienále, které mělo tyto snahy o budoucnost završit, se již snažilo proti futurologické tendenci vymezit. Odtud název Present in Drag, napínající zraněnou a prekarizovanou přítomnost pod tíhami konzumního očekávání.

Cecile B. Evans, What the heart wants, BERLIN BIENNALE 2016

Zajímavé v tomto kontextu je, že letošní přehlídky současného umění v Kasselu/Aténách a Benátkách pak prezentují spíše určitý návrat k minulosti. Letošní Bienále v Benátkách se po ročníku 2015 pod titulem All the World‘s Futures (kurátor Okwui Enwezor) obrací k univerzálním ambicím umění pod nicneříkajícím názvem Viva Arte Viva. V čase, kdy naše společnosti řeší ekologické a geopolitické výzvy a krizi sebeidentifikace, se kurátorka hlavní sekce Christine Macel „zaměřila na umění a umělce“ samotné. Ve snaze ukázat nadčasový univerzální tvůrčí jazyk člověka prezentuje v rámci devíti „transpavilónů“ s takřka pohádkovými názvy (Pavilion of Joys and Fears, Pavilion of the Shamans, Dionysian Pavilion, Pavilion of Colours …) díla profesionálních umělců, i příslušníků marginalizovaných kultur. Bohužel téměř bez kontextu. Současné umění tak rozpouští v jeho dějinách, bez snahy vystoupit s nějakou časově ukotvenou zprávou.

VIVA ?

Samozřejmě to vůbec nevylučuje výběr kvalitních děl a některé zajímavé spoje. Tím spíše však z výstavy vystupují práce využívající odstup, či přímo ironii. Například projekty Guan Xiao (David) a Charlese Atlase (The Tyranny of Consciousness), které příznačně využívají žánr hudebního klipu. První autorka rozehrává ikonický a hypermedializovaný status umění a Michelangelova Davida konkrétně; druhý umělec zase spojuje koláž záběrů na západ slunce s vystoupením drag queen Lady Bunny. Oba naráží na naivitu, absurditu, nedostatek odstupu a mazání časových rozměrů i hranic. Zdá se mi přitom, že právě takovému nadčasové mísení hlavní výstava letošního bienále podléhá.

Guan Xiao, DAVID 2013

Documenta 14 vstupuje do minulosti s mnohem jasnějším záměrem a koncepcí. Cílem Adama Szymczyka a jeho kurátorského týmu bylo nabourat západní, nebo euroamerický kánon (současného) umění a obohatit jej o lokálně specifické genealogie. Důraz je přitom kladen právě na kontext, ať už ho představují reaktualizace postkolonialismu a institucionální kritiky v rámci Readeru, nebo asi nejdiskutovanější aspekt letošní Documenty – její napnutí mezi Kassel a Atény. Využití řeckého hlavního města jako symbolu dluhové krize si vysloužilo hlasitou kritiku, zejména od místní komunity, ale stalo se i předmětem vnitřní diskuse a obhajob nejen od kurátorů, ale i od zastoupených umělců.

Marta Minujín, The Parthenon of Books, 2017

Zajímavé je přitom i mediální rozložení. Documenta obsahuje mnohem menší počet maleb než kresebných prací; minimum fotografií nebo formálně založených děl oproti až unavnému množství dokumentárně laděných či narativních videí; je zde mnoho objektů, ale uplatňují především materiální a kulturní kontext oproti „sochařské“ práci. Oproti „tradičním“ médiím převládá mezi materiály papír a textil. Obecně jde o potlačení klasické, či profesionálně založené umělecké práce a naopak zhodnocení kulturně a lokálně specifických přístupů. S tím jde ruku v ruce snaha vyhnout se spektakulárním instalacím a velkým jménům současného umění – ve prospěch nuancované práce s prostory a spolupráci s (v evropském kontextu) málo známými autory.

Pokud budeme brát vážně původní ambici Documenty i Benátského bienále reprezentovat, nebo dokonce předjímat dění na umělecké scéně, pak se vkrádá otázka – rýsuje se na horizontu očekávání, v rámci budoucnosti umění právě minulost? Nejspíše ale nejde o nějakou trvalejší tendenci. Spíše jde o jeden z momentů uvnitř dialektiky současného umění. To je neustále tlačeno k novým problémům, experimentování s formou, ale na druhé straně se neustále navrací k vlastní tradici, aby ji střídavě budovalo a nabourávalo. V tomto ohledu stojí letošní Benátské bienále a Documenta proti sobě, přestože sdílejí podobnou práci s mimoevropským kontextem, snahu o integraci různorodých přístupů a kulturních rámců i jistou „absenci koncepce“.

BACK TO THE FUTURE 1985

Připomíná mi to situaci Michaela J. Foxe (Marty McFly) z filmu Back to the Future (1985), který musí vstoupit do minulosti (1955), aby ochránil svou současnou rodinu i život vědce Dr. Emetta (1985), aby ve druhém díle naopak odcestoval do budoucnosti (2015) zachránit své ještě nenarozené děti. Do minulosti musíme vstupovat neustále, aby nás mohla orientovat v současných problémech; stejně tak ale potřebujeme pronikat do budoucnosti, formulovat vize a očekávání, abychom ji nenechali napospas obavám a pouhému pokračování hypertrofované současnosti.

Rubriky: Blog | Štítky: , , , , , , , ,