Josefína Formanová (FF UK)
Co je jedinečné, to je opakovatelné. Citovatelné gesto ve filosofii Waltera Benjamina
19. 12., 17.30
Jan Čejka Gallery (Hybernská 998/4, Praha)
V oblasti umění bývá opakování chápáno jako protiklad jedinečnosti nebo jako její ohrožení. S věkem výsostného individualismu a technické reprodukovatelnosti se otázky výjimečného a původního stávají tím složitější. Přesto: není opakovatelnost naopak odvěkou podmínkou jedinečnosti?
Podobnou otázku si v první polovině minulého století položil německý filosof, kritik umění a sběratel všemožných kuriozit Walter Benjamin. Měl za to, že jedinečnost podstatně závisí na opakovatelnosti, a to nejen v umění. V Benjaminově filosofii se originálním způsobem prolíná metafyzika s dějinným materialismem, v jejichž centru stojí idea či pravda dějin. Jelikož považoval pravdu za bytostně nedostupnou a ztracenou v monopolním výkladu historie, upínal Benjamin pozornost k marginálním kulturním fenoménům a subversivním jevům, v nichž se pravda ještě mohla „zablýsknout“. Součástí Benjaminovy filosoficko-kritické metody se tak staly více či méně výstřední záliby jako chůze pařížskými pasážemi, sběratelství či zaznamenávání útržků odposlechnutých rozhovorů; neboli cvičení, v nichž hrál důležitou roli moment neočekávatelného.
Domnívám se, že prvek neočekávatelnosti patří k základům Benjaminovy filosoficko-kritické metodologie. Mezi texty, jež tuto metodologii zachycují, lze řadit dvě verze stati „Co je epické divadlo?“ (1931, 1939). Benjamin zde pojednává princip citovatelného gesta v divadle Bertolta Brechta. Skrze tento princip vyložím opakovatelnost jako podmínku jedinečnosti a zasadím ji do rámce Benjaminovy teorie. Kromě dalších autorových textů se opřu zejména o interpretaci italského myslitele Giorgia Agambena. Na závěr se dotknu implikací Benjaminovy metodologie pro současnou debatu o umělecké kritice.